ÚS 57/01
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. K., proti usnesení Ústavního soudu ze dne 14. listopadu 2000, sp. zn. III. ÚS 425/2000, mimo ústní jednání dne 17. října 2001 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Usnesením ze dne 14. listopadu 2000 rozhodl Ústavní soud o stěžovatelem uplatněné námitce podjatosti soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka tak, že jmenovaní soudci nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí stěžovatelovy věci vedené před Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 425/2000; označené usnesení bylo stěžovateli doručeno a stalo se vykonatelným dnem 1. 12. 2000.
Podáním ze dne 27. ledna 2001 projevil stěžovatel s dříve zmíněným rozhodnutím Ústavního soudu nesouhlas a proti němu podal (novou) ústavní stížnost, ačkoli mu z dříve vydaných rozhodnutí Ústavního soudu v jeho věcech (IV. ÚS 303/2000, I. ÚS 419/2000, III. ÚS 270/2000 a dalších) nemůže být neznámo, že proti vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu (čl. 89 odst. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb., § 60 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) nejsou ani ústavní stížnost ani odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). Za tohoto stavu věci, kdy stěžovatel opakovaně proti vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu různou formou podává ústavní stížnosti nebo jiné opravné prostředky, a tak odmítá akceptovat právní názor vyjádřený Ústavním soudem a bez zákonného podkladu se dožaduje jeho změny, zcela postačí odkázat jej na rozhodnutí v jeho předchozích věcech (viz vpředu), aniž by se jevila potřeba k dříve vyloženým rozhodovacím důvodům cokoli dodávat.
Opakovaná ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako nepřípustná a o ní jako o takové bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. října 2001