Odůvodnění
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 1 a 90 Ústavy a čl. 36, čl. 37 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie ČR, Útvaru pro odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odbor výnosů praní peněz, ze dne 16. 8. 2004 ČTS: FIPO-48/VP-2004 bylo ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání stěžovatele (v trestním řízení "obviněný") a dále stěžovatelovy manželky obviněné L. J. pro spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaného částečně ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Stíhané skutky spočívají (zkráceně řečeno) v tom, že obvinění dílem společně, dílem samostatně nakupovali od roku 2000 na území okresu České Budějovice nemovitosti, se kterými následně prováděli další majetkové dispozice, přičemž finanční prostředky pro tyto nákupy získali trestnou činností v USA, a to s cílem vzbudit zdání, že finanční prostředky pocházejí z legální činnosti. Proti stěžovateli byla přitom dne 3. 1. 2001 v USA, ve státě Florida, okrese Miscele, vznesena obžaloba mimořádnou velkou porotou pro opakované pašování cizích státních příslušníků a praní peněz. Ve věci se jedná o přechovávání ilegálních přistěhovalců a praní peněz získaných nezákonným způsobem z ilegálních firem, které zprostředkovávaly práci smluvním pracovníkům.
Uvedené usnesení napadl stěžovatel stížností, o které rozhodla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. 9. 2004 sp. zn. Zt 1054/2004 tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítla.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že trestná činnost, pro kterou je stíhán, musí navazovat na předchozí trestnou činnost, přičemž v USA ani České republice nebyl z takové trestné činnosti uznán vinným. Z odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání nelze dovodit, jaké trestné činnosti se měl stěžovatel v USA dopustit, zda existuje pravomocné rozhodnutí o jeho vině a zda se jedná o trestný čin, který je trestný i v České republice, resp. zda je Česká republika zavázána mezinárodní smlouvou takový trestný čin stíhat. Z odůvodnění dále nevyplývá, jaké výnosy měly být touto činností získány a jak bylo zjištěno, že stěžovatelovy finanční operace v České republice s těmito prostředky souvisejí. Stěžovatel tvrdí, že se v USA žádné trestné činnosti nedopustil a neví, že by byl pro jakoukoliv trestnou činnost stíhán, pouze na základě neformální informace FBI, získané prostřednictvím právního přidělence při Velvyslanectví USA v České republice, lze dovodit, že proti němu snad nějaké trestní stíhání v USA vedeno bylo, rozhodně však nebylo pravomocně skončeno.
Stěžovatel je toho názoru, že může být stíhán pouze pro trestné činy, které jsou trestné dle českého právního řádu, pouhé zahájení trestního stíhání v cizím státě nemůže být posuzováno jako uznání vinným, trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti však může být postihován jen tehdy, pokud trestná činnost, ze které výnosy pocházejí, je trestná na území ČR, event. k jejímu postihu zavazují mezinárodní smlouvy. V době zahájení trestního stíhání však orgány činné v trestním řízení neměly k dispozici žádné rozhodnutí, které by stěžovatele uznávalo vinným spácháním trestného činu. Stěžovatel dále uvádí, že není zřejmé, z čeho je dovozováno získání prospěchu velkého rozsahu, když samotná legalizace výnosů trestné činnosti není spojena se získáním žádného prospěchu. Z odůvodnění rovněž není zřejmé, zda je stěžovatel stíhán i za jednání, kterého se měl dopustit do 30. 6. 2002, tj. před účinností novely trestního zákona č. 134/2002 Sb., kterým byla stanovena skutková podstata stíhaného trestného činu.
Jak již Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené základní práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud opakovaně konstatoval (např. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243 a násl.), že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Ústavní soud uvedl, že trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to jest, především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 511/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, č. 105, str. 471 násl.). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz též sp. zn. III. ÚS 539/98). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi s ohledem na uvedené rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Výjimku z těchto zásad připustil Ústavní soud toliko výjimečně v situacích, kdy na usnesení o zahájení trestního stíhání navazují další intenzívní zásahy do základních práv a svobod, (vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilek apod.), které by po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele nebylo možné odčinit jinak (sp. zn. IV. ÚS 316/99) nebo kdy by při zahájení trestního stíhání a při jeho přezkumu šlo o zjevnou libovůli v rozhodování (sp. zn. III. ÚS 511/02). O tyto extrémní případy však v posuzované věci nejde. Ústavní soud se zabýval výtkou stěžovatele, že napadené usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání, nesplňuje náležitosti § 160 odst. 1 tr. ř. Podle citovaného ustanovení "Nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, ... Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným a zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; ... V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání". Ústavní soud konstatuje, že policejní orgán ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětné skutky, pro které je stěžovatel stíhán tak, aby nemohly být zaměněny s jinými. Napadená usnesení policejního orgánu obsahují popis všech znaků stíhaných skutků. Usnesení obsahují rovněž zákonné označení trestného činu, který je v předmětných skutcích spatřován. Policejní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti opírá své podezření, což poskytuje stěžovateli a státnímu zástupci možnost kontrolovat důvodnost obvinění a uplatnit své případné námitky. Otázka právní kvalifikace je při zahájení trestního stíhání okolností podružnou, neboť není a nemůže být v samém počátku trestního stíhání najisto postaveno, zda a jakým trestným činem bude či nebude stěžovatel uznán vinným. V případě podání obžaloby se budou obecné soudy nepochybně zabývat výkladem znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a tr. zák. spočívajícím v podstatném ztížení nebo znemožnění "zjištění původu věci nebo jiného majetkového prospěchu získaného trestnou činností", přičemž právě výklad tohoto znaku skutkové podstaty je hlavním podkladem stěžovatelových námitek. Ústavní soud v nynější fázi trestního řízení není povolán vznesené námitky věcně posuzovat. Je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. V této počáteční fázi trestního řízení není u usnesení o zahájení trestního stíhání požadován tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace odůvodnění.
Ústavní soud nehodlá po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v daném ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Námitky stěžovatele, jež zpochybňují samu trestně právní kvalifikaci skutku a provedené dokazování, budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže výsledky trestního řízení předjímat (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 645/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, č. 94).
V projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od své ustálené judikatury, připouštějící kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena ústavně zaručená základní práva. Ústavní soud dospěl k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Interpretace ani aplikace příslušných procesních ustanovení nevykazují znaky případné libovůle či dokonce svévole orgánů činných v trestním řízení, a nevybočují tak z mezí ústavnosti. Rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení jsou také dostatečným způsobem odůvodněna.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu