III. ÚS 68/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Magistrát města Jablonec nad Nisou, odbor stavebního a životního prostředí, vydal rozhodnutí, v němž určil, že územní rozhodnutí (rozhodnutí o změně využití území) ze dne 15. 6. 2017 pozbylo platnosti dne 26. 7. 2019. Vedlejší účastník provedl v řízení o odvolání dílčí změnu výroku [doplnil do něj, že k pozbytí platnosti došlo s ohledem na marné uplynutí lhůty z důvodu nesplnění podmínky stanovené v § 93 odst. 4 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),(dále jen "zákon č. 183/2006 Sb.")] a ve zbytku odvolání stěžovatelky zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelka proti napadenému rozhodnutí brojila žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") odmítl pro opožděnost. Krajský soud konstatoval, že se jedná o rozhodnutí stavebního úřadu v mezích jeho příslušnosti, a tak se pro žalobu proti tomuto rozhodnutí uplatní s účinností od 1. 7. 2024 speciální měsíční lhůta podle § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon. Stěžovatelka podala žalobu dne 13. 12. 2024, tedy již po nabytí účinnosti ustanovení, které upravuje tuto speciální lhůtu. Lhůta jednoho měsíce však v jejím případě uplynula již dne 13. 11. 2024, proto byla žaloba opožděná. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu o opožděnosti podané žaloby.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka tvrdí, že řízení podle § 142 správního řádu nelze podřadit pod řízení "ve věcech stavebního řádu" ve smyslu § 30 odst. 1 stavebního zákona. Podle § 30 odst. 1 stavebního zákona platí, že: "působnost ve věcech stavebního řádu vykonávají stavební úřady". Z uvedeného plyne, že pro aplikaci § 306 odst. 1 stavebního zákona je nezbytné, aby se jednalo o rozhodnutí ve věcech stavebního řádu. Nejvyšší správní soud nesprávně (široce) posoudil, že "rozhodnutím stavebního úřadu" se rozumí jakékoli rozhodnutí vydané orgánem, který má formálně status stavebního úřadu (obecní stavební úřad, krajský úřad v odvolacím řízení). Správně však systematice a smyslu stavebního zákona odpovídá to, že "rozhodnutí stavebního úřadu" jsou ta rozhodnutí, která jsou vydávána v působnosti stavebního úřadu podle stavebního zákona, nikoli rozhodnutí vydaná ve zvláštní procesní agendě podle jiných právních předpisů. Užitím formálně-organizačního kritéria ("kdo rozhodnutí vydal") namísto kritéria věcné působnosti "podle jakého zákona bylo rozhodnutí vydáno" správní soudy nahradily zákonodárce, čímž porušily čl. 2 odst. 2 Listiny a zásadu legality. Určení existence či platnosti územního rozhodnutí podle § 142 správního řádu není řízením podle zákona č. 183/2006 Sb., a v případě deklarace platnosti územního rozhodnutí není už vůbec řízením podle stavebního zákona, neboť stavební zákon pojem "územní rozhodnutí" ani nezná.

4. Stěžovatelka má za to, že lhůta podle § 306 odst. 1 stavebního zákona se nevztahuje na rozhodnutí vydaná podle jiných zákonů, a to zejména správního řádu, i když je vydává stavební úřad. Uplatní se pouze tehdy, když rozhodnutí spadá do působnosti podle stavebního zákona a je věcně spojeno s regulací územního plánování, stavebního řízení nebo povolování záměrů. Řízení o určení vztahu bylo zahájeno již v roce 2022, tedy před účinností stavebního zákona, a podle § 330 stavebního zákona se mělo dokončit podle dosavadních právních předpisů v případě, že by se stavební zákon na předkládanou věc aplikoval. Správní soudy tak ignorovaly i aplikaci závazného přechodného ustanovení stavebního zákona, podle kterého řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti stavebního zákona [tj. před 1. 7. 2024] se dokončí podle dosavadních právních předpisů. To zahrnuje také lhůtu k podání žaloby, neboť ta byla obsažena v předpisech vztahujících se k danému řízení, a to v s. ř. s. ve znění do 30. 6. 2024. Následná aplikace zkrácené jednoměsíční lhůty v řízení poprvé po dvou letech od zahájení je extrémně nepředvídatelná a odporuje požadavku legitimního očekávání stěžovatelky.

5. Stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku nevypořádal s její námitkou zásahu do práva na nestranný proces zaručeného v čl. 38. odst. 2 Listiny z důvodu podaného trestního oznámení na stěžovatelku oprávněnou úřední osobou.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

7. Čl. 36 odst. 2 Listiny stojí na principu všeobecné soudní přezkoumatelnosti správních rozhodnutí, který znamená, že soudně přezkoumatelná jsou všechna správní rozhodnutí, pokud je zákon z takové přezkoumatelnosti nevylučuje. Konkrétní náležitosti práva na přístup k soudu nejsou upraveny na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které stanoví, jakými konkrétními způsoby lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud jednotlivec stanovené postupy dodrží a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na přístup k soudu a k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae (srov. nálezy ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13; ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13; či ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15). Tato situace v posuzované věci nenastala.

8. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy. Stěžovatelka napadá postup správních soudů při odmítnutí žaloby podané po lhůtě, kterou § 306 stavebního zákona určuje jako speciální, a to kratší (jednoměsíční) proti rozhodnutí stavebního úřadu, zatímco obecně platí dvouměsíční žalobní lhůta podle § 72 odst. 1 soudního řádu správního.

9. Řízení podle § 142 správního řádu je zvláštním řízením, které umožňuje správnímu orgánu vydat v pochybnostech deklaratorní rozhodnutí, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo. Správní orgán tedy v tomto řízení nemůže konstituovat žádná práva ani povinnosti a nemůže jakkoliv napravovat vady či nezákonnosti v předcházejících řízeních. Jde o řízení o žádosti (§ 44 správního řádu), které je zahájeno podáním žádosti věcně a místně příslušnému orgánu. Ze systematiky správního řádu je zřejmé, že řízení o určení právního vztahu nemůže být považováno za opravný prostředek (je obsaženo v části třetí, hlavě IV. správního řádu nazvané zvláštní ustanovení o některých řízeních). Výsledkem věcného posouzení v řízení je deklaratorní správní rozhodnutí.

10. V posuzované věci byly územním rozhodnutím ze dne 15. 6. 2017 povoleny terénní úpravy s přesně daným technologickým postupem, který měl být prováděn podle ověřené projektové dokumentace a za podmínek stanovených v územním rozhodnutí. Pro určení (ne)platnosti územního rozhodnutí bylo nutné posoudit, zda stavba byla nebo nebyla zahájena, což je plně v kompetenci stavebního úřadu (v souladu s působností podle § 5 zákona č. 183/2006 Sb., § 30 odst. 1 stavebního zákona). Závěr správních soudů o tom, že rozhodnutí vydal stavební úřad na základě zmocnění obsaženého nejen v § 142 odst. 1 správního řádu (věcná a místní příslušnost stavebního úřadu), ale také na základě stavebního zákona v mezích působnosti stavebního úřadu (viz § 5 zákona č. 183/2006 Sb., § 30 odst. 1 stavebního zákona), pročež se jedná o rozhodnutí stavebního úřadu, neshledává Ústavní soud protiústavní. V návaznosti na pravomocné rozhodnutí v řízení podle § 142 správního řádu je tak možno dosáhnout přezkoumání otázky (ne)platnosti územního rozhodnutí správním soudem v řízení o žalobě proti rozhodnutí stavebního úřadu. Proti rozhodnutí stavebního úřadu se tak uplatní speciální úprava délky lhůty 1 měsíce pro podání žaloby podle § 306 odst. 1 stavebního zákona.

11. Přestože je institut určovacího řízení v obecné rovině zakotven ve správním řádu, správní orgán při posouzení (ne)platnosti územního rozhodnutí postupuje v souladu s relevantní právní úpravou stavebního zákona a výsledkem je deklaratorní rozhodnutí stavebního úřadu. Nicméně řízení před správním soudem, jako samostatné řízení, má svoji vlastní úpravu, která je na procesních předpisech aplikovatelných před správními orgány nezávislá (není-li stanoveno jinak). V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu "právní ochrana poskytovaná správními soudy je ochranou originální a není pokračováním správního řízení" (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 8. 2008 č. j. 7 Afs 54/2007-62). Podáním žaloby se zahajuje nové řízení, a to před krajským, případně městským, soudem. Soudní řízení není další fází řízení správního, proto nelze souhlasit se stěžovatelkou, že správní soudy měly automaticky aplikovat obecnou žalobní lhůtu podle § 72 odst. 1, tedy dvouměsíční lhůtu. Ve vztahu k žalobní lhůtě nelze aplikovat ani § 330 odst. 1 stavebního zákona, podle kterého řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti stavebního zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů a jehož případné aplikace se stěžovatelka domáhá, neboť by vedla k uplatnění dvouměsíční lhůty pro podání žaloby. V posuzované věci se jedná o případ, kdy zvláštní zákon zkracuje obecnou dvouměsíční lhůtu k podání žaloby (§ 72 odst. 1 s. ř. s.) a stanoví lhůtu jinou. Proti rozhodnutí stavebního úřadu se uplatní speciální úprava délky lhůty 1 měsíce pro podání žaloby podle § 306 odst. 1 stavebního zákona.

12. Ústavní soud připomíná, že u procesních norem, mezi které patří úprava lhůt pro podání žaloby, je pravidlem, že soud postupuje podle aktuálně účinného zákona, nestanoví-li přechodná ustanovení jinak. Stěžovatelce bylo rozhodnutí oznámeno za účinnosti § 306 stavebního zákona, pročež i lhůta k podání žaloby jí započala plynout po účinnosti nové právní úpravy. Ustanovení § 306 odst. 1 stavebního zákona zakotvuje jasné pravidlo, podle kterého zákonná lhůta pro podání správních žalob proti rozhodnutím stavebního úřadu činí jeden měsíc po jeho oznámení. Restriktivnější žalobní lhůta stěžovatelce započala běžet v době, kdy byl § 306 stavebního zákona již několik měsíců účinný. Správní soudy v napadených rozhodnutích postupovaly v souladu se svojí judikaturou aprobovanou Ústavním soudem (viz např. usnesení ze dne 2. 7. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1730/25) podle které, pokud je rozhodnutí stavebního úřadu doručeno až po datu účinnosti stavebního zákona, použije se zkrácená jednoměsíční lhůta. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že postupem správních soudů nebyla krácena procesní práva stěžovatelky.

13. Předmětem přezkumu před Nejvyšším správním soudem bylo výlučně napadené usnesení krajského soudu o odmítnutí stěžovatelčiny žaloby, které stěžovatelka napadla kasační stížností. Nejvyšší správní soud byl oprávněn přezkoumat pouze otázku, zda krajský soud žalobu stěžovatelky odmítl v souladu se zákonem. Mimo rámec možného přezkumu tak byla námitka týkající se podaného trestního oznámení na stěžovatelku. Z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti není přezkum námitky Ústavním soudem přípustný.

14. Na řádně odůvodněných závěrech správních soudů o tom, že stěžovatelka podala žalobu ke krajskému soudu opožděně, neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.

15. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 26. března 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Stěžovatelka ve svém podání došlém Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2026 vznesla námitku podjatosti soudkyně Daniely Zemanové. Uvedla (stručně shrnuto), že soudkyně vlastní nemovitost v blízkosti pozemků, na nichž má být realizován projekt, o kterém správní soudy rozhodovaly v napadených rozhodnutích.

2. K námitce se soudkyně Daniela Zemanová vyjádřila tak, že skutečně vlastní rodinný dům s pozemkem na adrese uvedené stěžovatelkou. O projekt "Zemní těleso - Lukášov" se nikdy nezajímala, dozvídá se o něm poprvé až na základě této věci. S využitím pozemků, na kterých měl být projekt umístěn, si nespojuje žádný vliv na kvalitu svého bydlení či cenu svých nemovitostí. Dotyčné pozemky ze svého domu nevidí, zahrada přiléhající k domu je situována zcela na opačnou stranu. Mezi pozemky stěžovatelky a domem soudkyně se (mimo jiné) nachází relativně velký autosalon s několika parkovišti vozidel i s dílnami. V těsném sousedství pozemků stěžovatelky byla v nedávné minulosti postavena rychlostní silnice spojující Jablonec nad Nisou s Libercem. Vůči žádné z těchto staveb se nikdy žádným způsobem nevymezovala, přestože mají obecně na kvalitu bydlení soudkyně mnohem větší dopad než projekt prezentovaný stěžovatelkou. Soudkyně je dlouhodobě zcela srozuměna s tím, že žije v okrajové části statutárního města, ve které jsou umístěny jak rodinné domy, tak průmyslové objekty.

3. Podle § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nebo jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

4. Druhý senát Ústavního soudu, rozhodující podle rozvrhu práce Ústavního soudu o námitkách podjatosti vznesených proti soudcům třetího senátu, dospěl k závěru, že v tomto případě zde nejsou pochybnosti o nepodjatosti soudkyně Daniely Zemanové se zřetelem na její poměr k věci samé. Stěžovatelkou uváděné skutečnosti nedosahují takové intenzity, aby odůvodňovaly vyloučení soudkyně z uvedené věci. Určující jsou v této souvislosti objektivní okolnosti svědčící pro vyloučení soudce (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14, ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 370/04 (N 159/35 SbNU 181), které zde s ohledem na vyjádření soudkyně shledány nebyly. Z vyjádření soudkyně je zřejmé, že se v projektu, který je předmětem ústavní stížnosti, nijak neangažovala a nemá k němu jakýkoliv bližší vztah. Uvedené vylučuje vlastní zájem soudkyně na výsledku rozhodnutí.

5. Na základě výše uvedených důvodů rozhodl třetí senát Ústavního soudu podle § 36 odst. 1 a 2 ve spojení s ustanovením § 38 odst. 1 věty druhé zákona o Ústavním soudu tak, že soudkyně Daniela Zemanová není vyloučena z projednání a rozhodování věci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu