Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele F. P., zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2019 č. j. 7 To 43/2019-374 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2019 sp. zn. 7 T 95/2018, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 17. 1. 2019 (v ústavní stížnosti chybně uvedeno ze dne 17. 1. 2017) sp. zn. 7 T 95/2018 bylo podle § 30 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že samosoudkyně JUDr. Dita Řepková není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele vedené u městského soudu pod sp. zn. 7 T 95/2018. Ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2019 č. j. 7 To 43/2019-374 byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení městského soudu.
3. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Zásadu subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
5. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze zhojit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, v níž by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze 17. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 2602/11, dostupné - stejně jako další odkazovaná usnesení - na internetu na: http://nalus.usoud.cz).
6. Všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, jím před podáním ústavní stížnosti vyčerpány nebyly. Ačkoliv stěžovatel nemůže podat žádný opravný prostředek bezprostředně proti rozhodnutím, která ústavní stížností napadá, nutno upozornit na možnost podání opravných prostředků proti rozhodnutím vydávaným ve věci samé. V případě orgánů rozhodujících ve stěžovatelově věci je námitka, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přímo předpokládána i jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu (obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2773/08, II. ÚS 2930/14, II. ÚS 1451/15 nebo III. ÚS 665/15).
7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud považuje ústavní stížnost za nepřípustnou a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
JUDr. Radovan Suchánek v.r. soudce zpravodaj