III. ÚS 89/98

Odůvodnění

Podáním, označeným jako ústavní stížnost, domáhá se stěžovatel zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 1998 (sp. zn. 15 Ca 156/97) stvrzením, že napadeným rozhodnutím obecného soudu byl porušen čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; tato porušení ústavně zaručených základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že "Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o vydání pozemků, jejichž správcem stěžovatel byl, oprávněným osobám bez právního důvodu, resp. v rozporu se zákonem". V ostatním pak stěžovatel ve své ústavní stížnosti vede polemiku s právními závěry obecného soudu s tím, že jeho výklad zákona č. 229/1991 Sb. považuje za nesprávný.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 1

III. ÚS 89/98 Podstata předložené ústavní stížnosti, jak již řečeno, spočívá v právní polemice stěžovatele se závěry obecného soudu a v jeho nesouhlasu s právními závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, příp. jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat "zákonnost rozhodnutí soudu jako orgánu veřejné moci". Pokud jde o tvrzené porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu bylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod tak, jak je v citovaných ustanoveních Listiny základních práv a svobod zaručeno a jak bylo opakovaně ústavním soudem v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tím, že obecný soud v jeho věci dospěl k jinému právnímu závěru než je stěžovatelův a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení těchto základních práv a svobod stěžovatele, pak nezbývá než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a i zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994), čl. 84 úst. zák. č. 1/1993 Sb.

Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy stěžovatelova tvrzení; nezbylo proto než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak z výroku tohoto usnesení je patrno (§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 28. dubna 1998 JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu