Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro nepřípustnost3× citováno

Spisová značka

III. ÚS 897/14

Téma · generováno AISubsidiarita ústavní stížnosti při podaném dovolání

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 21. 3. 2014Zpravodaj: Filip JanTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2014:3.US.897.14.1
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FODotčený orgán: SOUD - OS Praha 6 SOUD - MS PrahaNapadený akt: rozhodnutí souduPodání: 7. 3. 2014Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní

Shrnutí · generováno AI

Stěžovatelka napadla rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností, ale současně podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud stížnost odmítl jako předčasnou a nepřípustnou, protože o dovolání dosud nebylo rozhodnuto. Pokud dovolání neuspěje, může podat novou ústavní stížnost.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nepřípustná, nebyly-li vyčerpány všechny procesní prostředky ochrany práva. Je-li současně podáno dovolání, nelze předjímat jeho posouzení Nejvyšším soudem a ústavní stížnost je předčasná. Odmítnutí nebrání pozdější ústavní stížnosti po skončení dovolacího řízení.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Tudíž, pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
    Zobrazit v textu
  • Nelze nikdy a priori s plnou jistotou vyloučit, že Nejvyšší soud posoudí přípustnost dovolání jinak než stěžovatelka a naopak v souladu s názorem městského soudu; rozhodnutí Nejvyššího soudu tak v tomto smyslu nelze předjímat. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné.
    Zobrazit v textu
  • Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (1) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. dubna 2012 č. j. 13 C 33/2012-22 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2013 č. j. 68 Co 400/2013-106, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 7. března 2014 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení jeho základních práv (zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených, není třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ji odmítnout. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Tudíž, pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti uvedla, že z opatrnosti podala podle (nesprávného) poučení odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Domnívá se, že poučení odvolacího soudu o dovolání je nesprávné, protože podle ní je přípustnost dovolání vyloučena ze zákona. Nelze nikdy a priori s plnou jistotou vyloučit, že Nejvyšší soud posoudí přípustnost dovolání jinak než stěžovatelka a naopak v souladu s názorem městského soudu; rozhodnutí Nejvyššího soudu tak v tomto smyslu nelze předjímat. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné. Ústavní soud totiž na straně jedné nemůže rozhodnout dříve než Nejvyšší soud, na straně druhé zase není rozumného důvodu, proč by měl o souběžně podané ústavní stížnosti dále vést řízení a sledovat, kdy Nejvyšší soud rozhodne. Nelze totiž vyloučit, že Nejvyšší soud stěžovatelce vyhoví, a proto by se nynější ústavní stížnost stala bezpředmětná. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by jí podané dovolání neuspělo, bude moci např. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i dovolací řízení. Ústavní soud není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustné ze zákona), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Totožně rozhodl Ústavní soud například v usnesení ze dne 3. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 3731/12 nebo v usnesení ze dne 11. listopadu 2013 sp. zn. III. ÚS 2776/13. Ústavní soud například v usnesení ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4894/12 poukázal na případy v judikatuře Ústavního soudu, kdy ústavní stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná pro souběžné podání dovolání, dovolání však posléze bylo odmítnuto jako nepřípustné ze zákona a přesto Ústavní soud ústavní stížnost považoval za včasnou (kupř. usnesení ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1461/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu podle § 83 zákona o Ústavním soudu na přiznání náhrady nákladů právního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti, protože toto ustanovení je použitelné jen v případě neodmítnutí ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2014

Jan Filip v. r. soudce Ústavního soudu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací