Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2019 č. j. 28 Nd 61/2019-11, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě pro zmatečnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018 č. j. 27 Nd 271/2018-29, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě pro zmatečnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2018 č. j. 28 Nd 137/2018-381.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.
3. Návrh stěžovatele trpí zjevnými vadami, kdy stěžovatel především není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
4. Z vnitřní evidence Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se obrací na Ústavní soud opakovaně, přičemž byl již vícekrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, nebudou-li vady podání odstraněny (poprvé již v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS XXX/95; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nelze tedy mít pochybnosti o tom, že stěžovatel byl řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení [srov. stanovisko pléna ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (ST 1/9 SbNU 471)]. Lze konstatovat, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli princip, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem. Setrvání na poučení stěžovatele v každém konkrétním případě nesplnění zákonných předpokladů pro řádné podání ústavní stížnosti se v nyní projednávané věci již jeví jako neefektivní a formalistické.
5. Vzhledem k této skutečnosti je nutno učinit závěr, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než předmětný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Jan Filip v. r. soudce zpravodaj