Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Janem Pytlem, advokátem sídlem [adresa] 2, proti exekučnímu příkazu soudního exekutora JUDr. L. J., Exekutorský úřad Přerov, se sídlem [adresa] ze dne 29. 12. 2016 č. j. 203 Ex 32020/16-18, za účasti soudního exekutora JUDr. L. J., Exekutorský úřad Přerov, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces, ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhal zrušení shora označeného exekučního příkazu.
Z napadeného rozhodnutí připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Brně nařídil exekuci k uspokojení pohledávky oprávněného nezl. M. E. B. v částce 140 400 Kč s příslušenstvím (dlužné výživné) proti povinnému stěžovateli a provedením exekuce pověřil soudního exekutora L. J.. Soudní exekutor ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl o provedení exekuce přikázáním jiné pohledávky než z účtu. Přikázanou pohledávkou byl nárok stěžovatele vůči Okresnímu soudu v Šumperku na vydání částky 41 667 Kč ze soudní úschovy; předmětnou částku měl stěžovateli zaplatit R. B. na základě dohody o vypořádání dědictví schválené Okresním soudem v Šumperku v srpnu 2016.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že vydáním exekučního příkazu byla narušena nezávislost a rozhodovací pravomoc soudu v jiném než exekučním řízení s dopady do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Podle stěžovatele soudní exekutor překročil svoji pravomoc, když z Okresního soudu v Šumperku učinil dlužníka stěžovatele, což by za jistých okolností, např. kdyby se soud sám dostal do exekuce, mohlo představovat ohrožení ústavních záruk všech osob v jeho jurisdikci. Stěžovatel též upozornil, že nebyl obeznámen s rozhodováním Okresního soudu v Šumperku a nemohl se tak k věci vyjádřit (pozn. ÚS - exekuční titul představoval rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 5. 2012 č. j. 40 P 209/2009-360, 30Sv 446/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 13. 5. 2013 č. j. 70 Co 47/2013-565).
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 citovaného zákona). V rozhodnutí ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 51/05 (U 4/52 SbNU 773) Ústavní soud konstatoval, že platná právní úprava v ustanovení § 47 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (pozn. ÚS: nyní odst. 5 cit. ustanovení), sice povinnému s ohledem na zásadní požadavek rychlosti nedává k dispozici přímý opravný prostředek, neponechala jej však proti nezákonně vedené exekuci zcela bez ochrany. Lze poukázat zejména na možnost podat příslušnému soudu návrh na zastavení exekuce (zcela nebo zčásti) podle § 55 exekučního řádu, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 268 občanského soudního řádu. Ústavní soud si je vědom, že s ohledem na paralelnost procesu zahájeného exekučního řízení a řízení o soudních prostředcích, jež mají sloužit k nápravě pochybení v exekučním řízení, mohou v praxi nastat takové faktické situace, kdy náprava eventuálních vad či excesů v postupu exekutora, zasahujících citelně do práv účastníků řízení, není dostatečně rychlá a efektivní. Vzhledem k požadavku ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, vyplývajícímu ze subsidiárního charakteru ústavní stížnosti, však Ústavní soud musí trvat na vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva před podáním ústavní stížnosti poskytuje. Jak Ústavní soud zjistil z vlastní databáze ústavních stížností, resp. příloh připojených k ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 117/17) stěžovatel využil možnost podat návrh na zastavení předmětné exekuce, o kterém rozhoduje Městský soud v Brně. Ani jeho rozhodnutí však není rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práv stěžovatele v exekučním řízení, neboť se proti němu lze odvolat ke Krajskému soudu v Brně. Projednávaná ústavní stížnost je tudíž nepřípustná, neboť stěžovatel všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv dosud nevyčerpal (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 2181/12 ze dne 12. 9. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 1260/16 ze dne 4. 5. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 116/17 ze dne 14. 2. 2017 a další, dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Milada Tomková v. r. soudkyně zpravodajka