Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti Altherm, spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem [PSČ obec] 403, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem, AK se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 čj. 32 Cdo 5046/2007-100 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení a čl. 90 Ústavy domáhala zrušení shora označeného usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2007 čj. 27 Co 310/2005-62.
Ke skutkové stránce stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobkyně) uvedla, že se po žalovaném J. H. domáhala třemi žalobami zaplacení částek 7 593,- Kč s příslušenstvím, 41 460,- Kč s příslušenstvím a 27 046,40 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Hodoníně sloučil žaloby v jedno řízení a po provedeném dokazování uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce částku 7 593,- Kč s příslušenstvím; žalobu ohledně zbylých dvou částek zamítl, neboť shledal důvodnou námitku pomlčení vznesenou žalovaným. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudek okresního soudu potvrdil, dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť částka peněžitého plnění nepřevýšila hranici 50 000,- Kč [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Se závěrem Nejvyššího soudu stěžovatelka nesouhlasila a tvrdila, že žalované částky měly být sečteny, a nikoliv posuzovány samostatně. K odůvodněnosti užití "sčítacího postupu" poukázala na rozsudek odvolacího soudu, který o jejích nárocích v částce 41 460,- Kč a částce 27 046,40 Kč rozhodl v jednom řízení jedním rozsudkem. Podle stěžovatelky tak Nejvyšší soud svým postupem odmítl dovolání stěžovatelky nedůvodně, čímž nedostál své povinnosti poskytovat ochranu právům ve smyslu čl. 90 Ústavy a rovněž porušil i právo na spravedlivý proces ústavně jí zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 7. 2008, podepsaném předsedou senátu 32 Cdo, odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a podotkl, že rozhodl v souladu se svojí konstantní judikaturou (usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 9/2000), podle které přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v tehdy platném znění [pozn. ÚS: nyní § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Nejvyšší soud uvedl, že svým rozhodnutím ústavní práva stěžovatelky neporušil, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
V replice k vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelka nadále oponovala právnímu názoru dovolacího soudu a zopakovala, že v případě sloučení tří zpočátku samostatných žalob v jedno řízení nelze tyto nároky považovat za samostatné s odlišným skutkovým základem. Právě sloučením v jedno řízení dal soud jasně najevo, že se nejednalo o nároky s odlišným skutkovým základem, navíc odvolací soud rozhodl o dvou nárocích stěžovatelky jedním rozsudkem. Stěžovatelka uvedla, že trvá na zrušení rozhodnutí dovolacího soudu, neboť odmítnutím logického sčítacího principu a v důsledku toho odmítnutím jejího dovolání Nejvyšší soud porušil její ústavně zaručená práva.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu přiloženého k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 41 460,- Kč s příslušenstvím a o peněžitém plnění ve výši 27 046,40 Kč. Ve sporu mezi podnikatelskými subjekty šlo o nároky na zaplacení kupní ceny instalatérského a topenářského zboží dodané žalovanému dle dodacích listů a účtované oddělenými fakturami. Přestože součet těchto částek převýšil hranici 50 000,- Kč, podle dovolacího soudu bylo jednoznačné, že se skládal ze dvou samostatných nároků spojených v zájmu hospodárnosti řízení do jednoho řízení, takže rozhodnutí odvolacího soudu mělo ohledně každého z nich charakter samostatného výroku. Proto bylo třeba zkoumat přípustnost dovolání u každého výroku odděleně bez ohledu na to, že o obou nárocích bylo rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítla, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V projednávané věci je tento postup upraven v hlavě třetí části čtvrté občanského soudním řádu, který upravuje podmínky přípustnosti dovolání a stanoví pravidla pro řízení před dovolacím soudem při podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Pokud nejsou splněny podmínky pro připuštění dovolání ve věcech menšího významu, platí, že takový postup není v rozporu s požadavky kladenými na soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 336/02, dostupné v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz); právo na mimořádný opravný prostředek, a tedy na trojstupňové soudní řízení v meritu věci, není na ústavní úrovni zaručeno (srov. usnesení III.ÚS 537/03, dostupné tamtéž).
K interpretaci ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zaujímá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu již ustáleně stanovisko, že jednotlivé nároky s odlišným skutkovým základem je nutno i za situace, kdy o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem, zkoumat co do jejich výše a pokud tato výše nepřesáhne zákonem stanovený limit, není dovolání přípustné. Ústavní soud takový výklad respektuje, byť v souvislosti s touto problematikou nerozhodoval nálezem, ale jen formou usnesení (srov. např. sp. zn. III.ÚS 537/03, IV.ÚS 642/03, III.ÚS 307/05, III.ÚS 390/06, všechna rozhodnutí dostupná v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz). Proto i v nyní projednávané věci Ústavní soud konstatoval, že dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání, které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z ústavních mezí, a že svůj postup rovněž přiměřených způsobem odůvodnil; prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatelky, tedy nebyl dán. Nebylo-li proto podané dovolání stěžovatelky přípustné a v důsledku toho bylo dovolacím soudem odmítnuto, nelze v takovém postupu shledat protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu