IV. ÚS 1264/26

Odůvodnění

Vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2, čl. 3, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel žádá o vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud ministru spravedlnosti České republiky a dalším orgánům příslušným k provedení vydání uložil, aby se až do vykonatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti zdrželi jakýchkoliv úkonů směřujících k faktickému předání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu.

2. Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu pro trestný čin podle části 4 čl. 190 trestního zákona Ukrajiny, kterého se měl dopustit jednáním blíže specifikovaným v napadeném usnesení a které by podle českého práva mohlo být kvalifikováno jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. O vydání k trestnímu stíhání bylo rozhodnuto za současného přijetí ujištění a záruk uvedených v žádosti Kanceláře Generálního prokurátora Ukrajiny ze dne 12. 2. 2025 č. 19/1/2-23068-25.

3. Proti usnesení o vydání k trestnímu stíhání podal stěžovatel stížnost, kterou do dne konání neveřejného zasedání, v němž stížnostní soud rozhodl, neodůvodnil. Vrchní soud v Praze stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou, neboť v řízení před městským soudem, ani v předchozím předběžném šetření neshledal žádné vady a věcně správným shledal i výrok o přípustnosti vydání stěžovatele. Vrchní soud dospěl k závěru, že městský soud dostatečně odůvodnil závěr, že není dán žádný z důvodů nepřípustnosti vydání stěžovatele, zabýval se řádně otázkou dodržování lidských práv v ukrajinských věznicích a na Ukrajině obecně a vypořádal se se všemi námitkami, které stěžovatel vznášel, i se všemi podmínkami, s nimiž je spojeno rozhodnutí o přípustnosti vydání.

4. Se stěžovatelem není vedeno řízení o udělení mezinárodní ochrany, které by ve světle judikatury Ústavního soudu bránilo jeho vydání do cizího státu dle § 97 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (srov. též stanovisko pléna ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, body 18 a 20, či nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13).

5. K návrhu stěžovatele Ústavní soud usnesením ze dne 14. 5. 2026 sp. zn. IV. ÚS 1264/26 odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

6. Dne 3. 6. 2026 rozhodl ministr spravedlnosti podle § 97 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních o povolení vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu. Ústavní soud nálezem ze dne 5. 8. 2026 sp. zn. III. ÚS 1547/26 toto rozhodnutí zrušil pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť o povolení vydání ministr rozhodl navzdory tomu, že soudní rozhodnutí o přípustnosti vydání nebyla vykonatelná.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel má za to, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že se obecné soudy odmítly věcně zabývat klíčovými argumenty týkajícími se vágnosti popisu skutku a pochybností o dostatečnosti důkazního materiálu předloženého ukrajinskými orgány. Podle nálezu ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 1354/13 nelze při posouzení přípustnosti vydání přehlížet nedostatky extradičních materiálů a nelze akceptovat popis skutku natolik vágní, že v něm nelze rozpoznat znaky trestného činu podle českého trestního zákoníku. Klíčovým podkladem extradiční žádosti v jeho věci je podle stěžovatele dokument označený jako uznání dluhu, který je však absolutně neplatný, právně a fakticky irelevantní a který byl vypracován samotným oznamovatelem trestného činu. V tomto ohledu stěžovatel poukazuje na specifika postavení osoby oznamovatele, jenž má být na Ukrajině známou osobností, neboť působí jako obhájce vrcholných politiků spojených se současným vedením Ukrajiny. Stěžovatel má za to, že je zde dáno důvodné podezření z účelové manipulace s extradičním řízením prostřednictvím osobních kontaktů oznamovatele na Generální prokuraturu. Vrchní soud se s těmito námitkami stěžovatele nezabýval, a i to považuje stěžovatel za porušení práva na soudní ochranu.

8. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele porušují čl. 2 a 3 Úmluvy, neboť soudy přijaly záruky generálního prokurátora Ukrajiny jako dostačující, aniž by se věcně vypořádaly s konkrétními a podloženými námitkami o reálném ohrožení života a zdraví stěžovatele v případě jeho vydání. Podle zpráv Úřadu veřejného ochránce práv Ukrajiny je stav vězeňství a dodržování lidských práv v ukrajinských místech výkonu vazby a trestu dlouhodobě kritický, což soudy pominuly. Kyjev a okolí jsou pravidelně terčem masivních útoků, přičemž vězeňská zařízení nedisponují odpovídajícími kryty. Záruky za umístění stěžovatele "v západní části Ukrajiny" jsou neurčité a nesplňují požadavky judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Ten opakovaně zdůraznil, že pro posouzení záruk je relevantní reálná schopnost státu tyto záruky splnit. V situaci ozbrojeného konfliktu, doložené kritiky ze strany ombudsmana a bez konkrétní identifikace vězeňského zařízení, nelze záruky považovat za dostačující ve smyslu čl. 3 Úmluvy. Stěžovatel současně poukazuje na údajnou nedůvěryhodnost ukrajinského soudního systému a jeho orgánů, neboť českým orgánům jsou podle něj v rámci mezinárodní justiční spolupráce předkládány vědomě zkreslené informace.

9. Obecné soudy dále podle stěžovatele pochybily, neboť neprovedly náležitý test přiměřenosti zásahu do jeho rodinného života. Stěžovatel je přitom stíhán pro majetkový trestný čin nevelké závažnosti, jsou na něm bezprostředně závislé tři nezletilé děti, jedno z těchto dětí trpí těžkým zdravotním postižením (vrozenou vadou spočívající v absenci části tlustého střeva). Na stěžovateli je také závislá jeho manželka a její babička, která je invalidní důchodkyní. Stěžovatel se nebude moct vrátit do České republiky, neboť ukrajinská právní úprava v současné době neumožňuje vycestování mužů ve věkové kategorii stěžovatele. Zároveň se rodina nemůže přesunout na Ukrajinu, neboť všichni její členové jsou z Melitopolu, který je od počátku roku 2022 okupován Ruskou federací. Stěžovatel ani jeho rodina tedy nemají na území Ukrajiny zázemí. Stěžovatel v České republice pobývá od března 2022, vede řádný život, podniká a je zdrojem obživy celé rodiny. Jeho trestní stíhání na Ukrajině je účelové, je pouze způsobem nátlaku ze strany oznamovatele, přičemž stěžovatel je ochoten spornou částku uhradit.

10. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na nález ze dne 5. 8. 2026 sp. zn. III. ÚS 1547/26, jímž Ústavní soud zrušil rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 3. 6. 2026 č. j. MSP-98/2025-MOT-T/38 o povolení vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu. Tento nález podle stěžovatele potvrzuje formalistický přístup orgánů veřejné moci k posouzení přípustnosti jeho vydání. Stěžovatel dále uvedl, že konflikt na Ukrajině se neustále stupňuje a poukazuje na zpravodajství z posledních týdnů. Má za to, že v jeho věci nebylo provedeno individualizované a věcné posouzení rizika podle čl. 2 a čl. 3 Úmluvy. Jelikož výkon napadených rozhodnutí představuje významný zásah do práv stěžovatele, neměla by být ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Vyjádření účastníků a replika stěžovatele

11. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá obdobné argumenty, s nimiž se již podrobně vypořádal městský soud. Zdůraznil současně, že stížnost proti usnesení soudu prvního stupně stěžovatel nikterak neodůvodnil. Jestliže stěžovatel vrchnímu soudu vytýká, že "argumenty uplatněné ve stížnosti k vrchnímu soudu byly totožné s těmi, které stěžovatel vznesl již v prvostupňovém řízení", jde o tvrzení nepravdivé. Stěžovatel podal stížnost do protokolu při veřejném zasedání dne 29. 1. 2026 a nijak ji při veřejném zasedání neodůvodnil. Neodůvodnil ji ani dodatečně. Vzhledem k tomu, že vrchní soud rozhodoval o stížnosti dne 9. 3. 2026, měl obhájce 39 dnů na odůvodnění stížnosti. Přesto žádné odůvodnění soudu nepředložil. Jak vyplývá z protokolu o neveřejném zasedání, které se konalo dne 9. 3. 2026, bylo bezprostředně před rozhodnutím o stížnosti telefonicky ověřeno na městském soudě, že žádné odůvodnění stížností podáno nebylo. Ze strany obhajoby tedy nebyly vzneseny žádné argumenty, s nimiž by se vrchní soud mohl vypořádávat.

12. Městský soud v Praze se k věci nevyjádřil.

13. Vrchní státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, a vzdalo se tak postavení vedlejšího účastníka řízení.

14. Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření sdělilo, že ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou. Popis skutku je dostatečný a úplný, součástí extradičních materiálů je i osvědčení o důkazech, které byly shromážděny v průběhu předsoudního vyšetřování a rozhodně nejde pouze o dokument označený v ústavní stížnosti jako "uznání dluhu", ale o celý souhrn důkazů. Poskytnuté záruky jsou dostatečně konkrétní, vydané kompetentním orgánem a umožňují účinný kontrolní mechanismus jejich dodržování ze strany orgánů České republiky. Stěžovatel má možnost se kdykoliv obrátit na diplomatické zastoupení či konzulární úřady České republiky a jejich pracovníci jej budou moci i v případě vazebního stíhání navštívit a hovořit s ním i bez přítomnosti třetích osob. Ze strany soudů byla posouzena i konkrétní situace probíhajícího válečného konfliktu vyvolaného ruskou agresí v oblasti, kam by měl být vyžádaný v případě vydání umístěn a kde by mělo probíhat soudní jednání. Nebyly shledány ani zvláštní rizikové faktory týkající se osoby stěžovatele. S námitkami týkajícími se zásahu do rodinného života stěžovatele se soudy dostatečně vypořádaly, kritéria formulovaná ESLP ve věci Üner proti Nizozemí nebyla naplněna. Stěžovatel je stíhán za závažný trestný čin, doba, která uplynula od spáchání trestné činnosti není dlouhá, nepřiměřená není ani doba, kterou stěžovatel pobývá na území České republiky. Stěžovatel není jedinou pečující osobou o nezletilé děti, které navštěvují předškolní a školní zařízení a nevyžadují nepřetržitou péči rodičů. Manželka stěžovatele není závislá pouze na jeho příjmech a zprávy ke zdravotnímu stavu syna a osoby Ch. A. jsou neaktuální. Proti stěžovateli probíhá na Ukrajině další trestní řízení, pro které není prozatím vyžadován, přičemž se jedná opět o trestnou činnost v souvislosti s jeho podnikáním na Ukrajině. K námitce týkající se příp. odvodu stěžovatele k výkonu vojenské služby v rámci probíhajícího ozbrojeného konfliktu je nutno vycházet z informací poskytnutých Ministerstvem spravedlnosti Ukrajiny ze dne 10. 11. 2023 č. 47851/123146-30-23/12.1.3, kde je mj. uvedeno, že osoby, které byly odsouzeny za spáchání závažného nebo zvlášť závažného trestného činu, jsou vyřazeny z vojenské evidence, a ty, které vykonávají trest odnětí svobody jsou vyloučeny z vojenské evidence.

15. V replice k vyjádření vrchního soudu stěžovatel zdůraznil, že veškeré vady a námitky uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, a proto je již opětovně neuváděl v odůvodnění stížnosti. I kdyby však stížnost výslovně odůvodněna nebyla, nezbavovalo to soud povinnosti přezkoumat, zda nejsou dány důvody nepřípustnosti vydání. Posouzení reálného rizika podle čl. 3 Úmluvy navíc musí být provedeno ke dni rozhodování stížnostního soudu. K vyjádření městského státní zastupitelství stěžovatel uvedl, že setrvává na námitce vágnosti popisu skutku a účelovosti trestního stíhání. Poukázal dále na to, že se vedlejší účastník dopustil věcné chyby, pokud uvedl, že se Kyjev nachází v západní části Ukrajiny. Kyjev se nachází v severní, resp. střední části země a je pravidelně terčem raketových a dronových útoků. Diplomatické záruky samy o sobě riziko nevylučují. Záruky neidentifikují konkrétní zařízení a jsou v podmínkách probíhajícího konfliktu těžko ověřitelné. Možnost konzulárních návštěv riziko plynoucí z ostřelování a ze systémových nedostatků vězeňství neodstraňuje. V jiné věci sdělil Český zastupitelský úřad na Ukrajině v obdobné souvislosti, že ani v západní části Ukrajiny není schopen spolehlivě zajistit monitoring dodržování poskytnutých záruk. K zásahu do rodinného života stěžovatel zdůrazňuje, že je stíhán pro nenásilný majetkový delikt a je hlavní pečující osobou o nezletilé děti. Příjem manželky je zanedbatelný a rodina je odkázána na příjem a péči stěžovatele. Zdravotní postižení dítěte je již ze své podstaty stavem trvalým a nezvratným: jde o chybějící část orgánu, proto nelze očekávat žádné podstatné zlepšení. Docházka do školského zařízení potřebu specializované péče nevylučuje. Již v řízení o přípustnosti vydání stěžovatel do spisu založil zprávy o zdravotním stavu dítěte, jakož i babičky jeho manželky. Neaktuálnost zpráv závažnost zdravotního stavu nesnižuje. Skutečnost, že je proti stěžovateli na Ukrajině vedeno další trestní stíhání spíše podporuje tvrzení o účelovém využívání trestního práva vůči stěžovateli.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

17. Napadenými rozhodnutími bylo podle § 95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu. Ústavní soud podotýká, že vydání k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do cizího státu, má-li k němu dojít proti vůli osoby, která má být vydána, představuje vždy významný zásah do jejích základních práv a svobod. Tato osoba je za tímto účelem zbavena osobní svobody (čl. 8 odst. 1 Listiny), a to s možnými nezanedbatelnými dopady do všech sfér jejího života (např. nález ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1015/14, bod 32). Stěžejní záruka, že vydáním nedojde k porušení jejích základních práv a svobod spočívá v rozhodování soudu o tom, zda je vydání přípustné. Tím, že toto rozhodování nezbytně předchází vlastnímu rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání podle § 97 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, zákonodárce zajistil, že se soudní posouzení relevantních aspektů vydání nestane v důsledku jeho realizace bezpředmětným (nález ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 665/11, bod 36). Dotčená osoba má v soudní fázi extradičního řízení právo vyjádřit se k otázce přípustnosti jejího vydání, jakož i navrhovat důkazy tuto přípustnost zpochybňující. Uplatní se zde zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy (např. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06).

18. Ve své judikatuře Ústavní soud dále konstatoval, že při posouzení přípustnosti vydání nelze přehlížet nedostatky extradičních materiálů, zejména co se týká vymezení skutku, který je předmětem trestního řízení v dožadujícím státě, a to ve vazbě na požadavek oboustranné trestnosti a rovněž určitosti trestního obvinění (viz nález ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 1354/13). V nynější věci Ústavní soud neshledal vady v popisu skutku či nedostatky v doložení podezření ze spáchání trestného činu, které by měly být důvodem jeho kasačního zásahu. Z popisu skutku uvedeného v napadeném usnesení je zřejmé, že skutek, který je předmětem trestního řízení v dožadujícím státě, je dostatečně vymezen a lze v něm spatřovat znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Jde-li o existenci podezření ze spáchání trestného činu, městský soud zdůraznil, že není podloženo pouze výpovědí poškozeného, ale také řadou dalších důkazů (výpověďmi svědků, doklady o převodech peněz, informacemi od bankovních institucí a ohledáním místa činu, kdy byla zjištěna nepřítomnost společnosti X). To odpovídá poznatkům v extradičních materiálech založených do soudního spisu (osvědčení o důkazech v trestním řízení na č. l. 105 spisu). Ústavní soud k tomu připomíná, že při rozhodování o přípustnosti vydání není úlohou obecných soudů hodnotit, zda se osoba, která má být vydána, dopustila stíhaného jednání. Tato otázka bude v příslušném řízení posouzena teprve ze strany dožadujícího státu (nález sp. zn. I. ÚS 1015/14, cit. výše, bod 35). Pakliže tedy obecné soudy na základě uvedených skutečností dospěly k závěru o dostatečnosti podkladů odůvodňujících podezření o spáchání trestného činu stěžovatele, Ústavní soud neshledal důvod jejich úvahy rozporovat.

19. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu ze dne 17. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 1054/25, bezpečnostní situace na Ukrajině není sama o sobě překážkou vydání k trestnímu stíhání. Ačkoliv lze považovat za obecně známou skutečnost, že na Ukrajině probíhá nejpozději od 24. 2. 2022 ozbrojený konflikt vyvolaný agresí ze strany Ruské federace, tento konflikt nepostihuje celé území se stejnou intenzitou. Z judikatury ESLP přitom vyplývá, že obecné poměry v zemi původu samy o sobě brání přemístění osoby do této země z důvodu hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy pouze ve skutečně extrémních případech (rozsudek velkého senátu ve věci F. G. proti Švédsku ze dne 23. 3. 2016 č. 43611/11, bod 129, či rozsudek ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království ze dne 28. 6. 2011 č. 8319/07 a 11449/07, bod 218). To však neznamená, že by bezpečnostní situace v dožadujícím státě nehrála v úvahách o přípustnosti vydání žádnou roli. Obecné informace o situaci v této zemi je třeba posuzovat v kontextu individuálních okolností, na jejichž specifika musí upozornit i sám stěžovatel (rozsudek ve věci Shakurov proti Rusku ze dne 5. 6. 2012 č. 55822/10, body 122 a 124; přiměřeně též usnesení ze dne 23. 10. 2024 sp. zn. II. ÚS 2828/24). Je proto třeba především zvažovat, zda byly v konkrétním případě poskytnuty diplomatické záruky dostatečné k odstranění reálného nebezpečí špatného zacházení.

20. Městský soud v nynější věci neshledal existenci specifických okolností, které by měly být důvodem nepřípustnosti vydání stěžovatele s ohledem na rizika hrozící v dožadujícím státě. Náležitě se přitom věnoval hodnověrnosti poskytnutých záruk Kanceláře generálního prokurátora Ukrajiny, přičemž neshledal žádné důvody tyto záruky zpochybnit, a to i v kontextu aktuální soudní praxe. Podle poskytnutých záruk má přípravné řízení a soudní proces probíhat na území města Kyjeva, v případě vzetí do vazby má být stěžovatel umístěn v zařízení v západní části Ukrajiny, v němž podmínky pobytu odpovídají mezinárodním závazkům Ukrajiny v oblasti lidských práv, a které má příslušný kryt. Oblast, do níž má být stěžovatel vydán, tedy nelze považovat za oblast nejextrémnějšího obecného násilí, jež by apriorně vylučovala jeho navrácení. Záruky se vztahují i na případný výkon trestu odnětí svobody v případě odsouzení stěžovatele, kdy se dožadující stát zaručil za splnění požadavků Úmluvy a Evropských vězeňských pravidel. Městský soud vyhodnotil, že poskytnuté záruky jsou zcela konkrétní a umožňující účinný kontrolní mechanismus jejich dodržování, přičemž vrchní soud toto hodnocení potvrdil. Ani Ústavní soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit. Nutno dodat, že k obdobným závěrům dospěl např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1054/25, cit. výše či v usneseních ze dne 22. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 2620/24 a sp. zn. III. ÚS 2640/24.

21. Ústavní soud v minulosti uvedl, že obecné soudy musejí při rozhodování o přípustnosti vydání zvažovat také, zda takovému postupu nebrání rodinné důvody na straně vydávané osoby (např. nálezy ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 353/12 či sp. zn. III. ÚS 534/06, cit. výše). Má-li vydávaná osoba v péči nezletilé dítě, musí mít soudy na zřeteli rovněž ochranu nejlepšího zájmu tohoto dítěte (srov. nález ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 950/19, body 49 až 53). Neznamená to však, že by ochrana rodinného života a nejlepšího zájmu dítěte měla vždy převážit nad konkurujícími zájmy. Požadavky na respektování rodinného života totiž mohou vydání k trestnímu stíhání zabránit jen výjimečně, převáží-li nad zájmem na dodržování závazků České republiky v rámci boje proti zločinnosti, zejména nad mezinárodními závazky vyplývajícími z Evropské úmluvy o vydávání (např. nález sp. zn. I. ÚS 1054/25, cit. výše, usnesení ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 422/16 či ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 2726/15, rozhodnutí ESLP ve věci King proti Spojenému království ze dne 26. 1. 2010 č. 9742/07).

22. Pro hodnocení přiměřenosti zásahu do stěžovatelova rodinného života lze přiměřeně použít kritéria, která ESLP uplatňuje v případech týkajících se vyhoštění cizinců (viz zejména rozsudek velkého senátu ve věci Üner proti Nizozemí ze dne 18. 10. 2006 č. 46410/99, body 57 a 58, a nález sp. zn. I. ÚS 1054/25, cit. výše, body 26 a 27, či nález ze dne 6. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 2897/23, bod 17). Při hodnocení přiměřenosti vydání k trestnímu stíhání v kontextu rodinného života vydávaného je tedy třeba zaměřit se především na: (a) povahu a závažnost trestného činu, pro který má být stěžovatel vydán, (b) dobu, jež uplynula od spáchaného trestného činu, a stěžovatelovo chování v průběhu té doby, (c) pevnost sociálních, kulturních a rodinných vazeb k vydávající a k žádající zemi, (d) délku stěžovatelova pobytu ve vydávající zemi, (e) občanství různých dotčených osob, (f) stěžovatelovu rodinnou situaci jako například dobu, která uplynula od svatby, a jiné faktory vyjadřující úspěšnost rodinného života páru, (g) jestli manželka stěžovatele věděla o činu v době, kdy rodinný život vznikal, (h) vážnost problémů, do nichž se může manželka dostat v zemi, kam má být stěžovatel vyhoštěn, (i) jestli mají manželé děti, a pokud ano, kolik jich je a jakého jsou věku a jaký je nejlepší zájem a blaho dětí, zvláště s ohledem na vážnost problémů, na které mohou děti narazit v zemi, do které má být stěžovatel vydán. K těmto kritériím je však třeba přistupovat spíše jako k orientačním. Není tedy nutné podle nich úvahy v individuálním případě přesně strukturovat ani zabývat se vždy každým z nich. Klíčové je, aby obecné soudy dostatečně zvážily všechny relevantní okolnosti (které se s uvedenými body nemusí zcela překrývat).

23. Ústavní soud též znovu zdůrazňuje, že v kontextu rozhodování o vydání k trestnímu stíhání je velmi silný zájem na přijetí tohoto opatření (a tedy i na zásahu do stěžovatelova rodinného života), neboť se jedná o plnění mezinárodních závazků, jež České republice vyplývají z Evropské úmluvy o vydávání. Tento zájem bude mít zpravidla větší váhu než zájem státu na kontrole pohybu a pobytu cizinců na jeho území, který stojí proti právům cizince v případech týkajících se povolení k pobytu či vyhoštění (jichž je v judikatuře ve srovnání s vydáním k trestnímu stíhání nesrovnatelně více). Převážit nad ním tak mohou skutečně jen velmi výjimečné okolnosti stěžovatelova rodinného života (shodně nález sp. zn. I. ÚS 1054/25, cit. výše, bod 28).

24. V nynější věci má být stěžovatel vydán k trestnímu stíhání pro majetkový trestný čin, k jehož spáchání mělo dojít v období mezi lety 2019 až 2020 a za nějž mu podle ukrajinských právních předpisů může být uložen trest odnětí svobody do výše 8 let. Podle zjištění obecných soudů stěžovatel pobývá na území České republiky od března 2022. Stěžovatel je podnikatel, obchodní jednání vede přes telefon a pracuje na dálku (podle výpovědi z veřejného zasedání podniká na Ukrajině, č. l. 552 spisu). Žije v Praze společně s manželkou, dvěma nezletilými dětmi (v době řízení 5 a 7 let) a babičkou manželky. Jeho třetí dítě (17 let) žije v Litvě se svou matkou. Všichni rodinní příslušníci, s nimiž stěžovatel žije, mají ukrajinské občanství a podle tvrzení stěžovatele pochází z oblasti Melitopolu, který je okupován Ruskou federací, jiné zázemí na Ukrajině podle stěžovatele nemají. V řízení stěžovatel předložil zprávy o zdravotních problémech babičky manželky. Předložil také zprávu z ambulantního vyšetření nezletilého syna na klinice dětské chirurgie ze dne 14. 11. 2023, z níž vyplývá, že byl vyšetřen pro bolesti břicha, přičemž v minulosti prodělal operaci pro atrezii tenkého střeva, po stomii (vývod střeva přes břišní stěnu), resekci střeva a zanoření stomie. Stěžovatel dále doložil potvrzení o docházce nezletilých dětí do mateřské školy a základní školy.

25. Ústavní soud konstatuje, že městský soud v nynější věci pochybil, jelikož do odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně nevtělil své úvahy týkající se ochrany rodinného života stěžovatele a nejlepšího zájmu jeho nezletilých dětí. Pozornost těmto otázkám v textu svého rozhodnutí nevěnoval ani vrchní soud. Přesto Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí, neboť na základě podkladů shromážděných obecnými soudy a založených v příslušném soudním spise neshledal okolnosti, které by byly v nynější věci natolik výjimečné a vymykající se běžným situacím, že by převážily nad silným veřejným zájmem na vydání stěžovatele. Stěžovatel na území České republiky nežije dlouhodobě, není jedinou pečující osobou o nezletilé děti a jeho rodinní příslušníci mají ukrajinské státní občanství. Ačkoliv lze dát stěžovateli za pravdu, že charakter stíhané trestné činnosti lze považovat za méně závažný (v českém prostředí by podle městského soudu šlo o přečin), nelze z toho bez existence dalších výjimečných okolností dovodit závěr o nepřípustnosti vydání. Závěr o výjimečnosti situace pak nelze založit ani na lékařských zprávách babičky manželky a nezletilého syna stěžovatele. Zpráva z ambulantního vyšetření nezletilého referuje o v minulosti prodělané operaci, avšak nikterak nedokládá jeho aktuální zdravotní stav. Žádné další doklady ke zdravotnímu stavu svého syna pak stěžovatel v řízení nedoložil.

26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že se okolnosti nynější věci nevymykají běžně se vyskytujícím případům, a zájem na ochraně rodinného života, včetně nejlepšího zájmu dítěte, nelze upřednostnit před silným veřejným zájmem na vydání stěžovatele.

27. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na předběžné opatření sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2, čl. 3, čl. 6 odst.1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu, a to za současného přijetí ujištění a záruk uvedených v žádosti Kanceláře Generálního prokurátora Ukrajiny. Skutku, pro který je na Ukrajině stíhán, se měl stěžovatel dopustit (stručně řečeno) tím, že se pod záminkou provádění ekonomické a právní činnosti podvodně zmocnil velkého množství peněz, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 706 000 UAH (685 667 Kč). Městský soud dospěl k závěru, že byly splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí o přípustnosti vydání. S ohledem na poskytnuté záruky nezjistil skutečnosti, které by odůvodňovaly obavu, že vydáním stěžovatele budou porušena jeho základní práva. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.

3. Proti shora uvedeným usnesením podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou spojil s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti. V něm uvedl, že mu hrozí vážná a nevratná újma. Vydáním by byl odloučen od rodiny, včetně těžce zdravotně postiženého dítěte, neboť se nebude moci do České republiky vrátit. Byl by vystaven reálnému riziku ohrožení života a zdraví v důsledku válečného konfliktu a nedostatků vězeňského systému. Tyto újmy jsou ze své podstaty neodčinitelné. Na druhou stranu odložení vykonatelnosti není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, neboť stěžovatel není obžalován z násilného trestného činu, pobývá v České republice řádně a jeho vydání je podmíněno ještě dalším rozhodnutím ministra spravedlnosti, jež dosud nebylo vydáno.

4. Podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon tohoto rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

5. Ústavní soud má za to, že v této věci jsou splněny podmínky pro odklad vykonatelnosti napadených usnesení. Na základě ústavní stížnosti i obsahu napadených rozhodnutí lze dovodit, že vydání stěžovatele na Ukrajinu by přestavovalo významný zásah do jeho základních práv, zejména s ohledem na jeho rodinnou situaci (včetně zájmů jeho nezletilých dětí) a bezpečnostní situaci na Ukrajině související se stále probíhajícím ozbrojeným konfliktem vyvolaným agresí ze strany Ruské federace.

6. Na druhé straně nic nesvědčí o tom, že by odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí mohlo způsobit újmu jiným osobám. Jakkoliv nelze odhlédnout od veřejného zájmu na dodržování mezinárodního závazku vyplývajícího České republice z Evropské úmluvy o vydávání a obecněji na objasňování a potrestání trestné činnosti, při posouzení důvodnosti návrhu na odklad vykonatelnosti tento zájem (prozatím) nepřeváží nad ochranou práv stěžovatele.

7. Ústavní soud zohlednil, že rozhodnutí trestních soudů o přípustnosti vydání není posledním krokem v extradičním řízení, neboť vydání stěžovatele musí ještě povolit ministr spravedlnosti (§ 97 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních). Tato okolnost však nebrání odkladu vykonatelnosti soudních rozhodnutí o přípustnosti vydání. Rozhodování ministra spravedlnosti má odlišný základ než rozhodování soudů a výsledkem obou může být zásah do základních práv osoby, jež má být vydána, respektive jejich porušení (viz především stanovisko pléna ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13). Stěžovatele nelze nutit vyčkávat, zda ministr spravedlnosti povolí jeho vydání, a poté se společně s ústavní stížností domáhat odložení vykonatelnosti tohoto rozhodnutí. O odkladu vykonatelnosti rozhodnutí soudů o přípustnosti vydání ostatně Ústavní soud rozhoduje opakovaně (například usnesení ze dne 29. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 1054/25, ze dne 30. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 185/24 či ze dne 12. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2299/19).

8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, a to do vykonatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Nynější rozhodnutí je rozhodnutím předběžné povahy a nikterak nepředjímá výsledek rozhodování o ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu