Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. D. J., zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 2016 č. j. 26 Cdo 5180/2015-196, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2015 č. j. 70 Co 31/2015-156 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 1. 2015 č. j. 27 C 83/2012-146, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 11, čl. 36 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným usnesením zastavil řízení o stěžovatelčině žalobě o zaplacení 821.489,- Kč s příslušenstvím jako náhrady za omezení vlastnického práva proti České republice - Ministerstvu financí, a to pro nezaplacení předepsaného soudního poplatku; Městský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil; dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud České republiky odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, resp. námitky tam vznesené, v ústavněprávní rovině neobstály.
Uvedené se uplatní i v nyní projednávané věci.
Obecné soudy totiž postupovaly zcela v souladu s právním názorem Ústavního soudu, vyjádřeným mimo jiné v usneseních sp. zn. II. ÚS 4524/12, sp. zn. II. ÚS 3475/14, sp. zn. III. ÚS 4646/12, resp. sp. zn. I. ÚS 1327/14 (dostupných na http://nalus.usoud.cz). Jmenovitě na usnesení sp. zn. II. ÚS 4524/12 odkazuje v odůvodnění i odvolací soud (byť omylem uvádí sp. zn. II. ÚS 45/2012), a cituje stěžejní část tam vyjádřené argumentace. Hodnocení Ústavního soudu shodné právní otázky, již otevřela svou ústavní stížností stěžovatelka, je tedy stěžovatelce známo, a není důvod je jakkoliv opustit ani zde. Stěžovatelčina žádost, aby byla věc posouzena dle § 23 zákona o Ústavním soudu s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 539/06 je bezpředmětná, neboť nejde o skutkově totožnou věc.
Výše prezentované podmínky posouzení ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné jsou tak splněny.
Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji proto Ústavní soud v senátu a bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu