Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti RAVIX a. s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 3. 2015 č. j. 6 C 228/2014-37, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta její žaloba, jíž se domáhala po žalované ČR - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 6 782,- Kč s příslušenstvím a byla zavázána k povinnosti uhradit žalované náklady řízení ve výši 1 099,- Kč.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry okresního soudu o zamítnutí jejího nároku na náhradu škody vůči státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění účinném ke dni 10. 10. 2013.
Ústavní soud přezkoumal stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že napadené rozhodnutí, týkající se částky 6 782,- Kč s příslušenstvím, je rozhodnutím, proti němuž není odvolání přípustné, jde tedy o rozhodnutí v tzv. bagatelní věci. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka ve své podstatě není schopna představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1412/14).
Ústavní soud dále dodává, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Nalézací soud přitom v odůvodnění podrobně a srozumitelně objasnil důvody, pro které nemohlo být nároku stěžovatelky vyhověno, neboť nebyla prokázána existence odpovědnostního vztahu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Konstatoval také, že v řízení o odpovědnosti státu za škodu není možné přezkoumávat, zda byly či nebyly splněny podmínky k vydání rozsudku pro uznání, neboť nejde o revizní postup. Takový rozsudek by mohl představovat skutečnost, na jejímž základě vznikla odpovědnost státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. pouze v případě, že by došlo k jeho zrušení nebo změně pro nezákonnost na základě mimořádného opravného prostředku, k čemuž v dané věci nedošlo.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněný závěr soudu, přijatý v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, z ústavního hlediska zpochybňoval.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu Ústavního soudu