IV. ÚS 1320/24

Odůvodnění

1. Přípisem ze dne 28. 5. 2024 soudce Ústavního soudu Josef Fiala sdělil, že je na základě rozvrhu práce předsedou senátu, který má rozhodovat ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1320/24, a prohlásil, že jsou zde skutečnosti, které mohou vyvolat pochybnosti o jeho nepodjatosti. Z tohoto důvodu navrhl, aby III. senát Ústavního soudu rozhodl o jeho vyloučení z projednání a rozhodování věci. Své prohlášení odůvodnil tím, že je s právním zástupcem stěžovatele v úzkém mimopracovním styku, a to při výkonu značkařské činnosti Klubu českých turistů. Soudce Josef Fiala je předsedou značkařského obvodu Měřín, v němž 9 kvalifikovaných značkařů, k nimž patří i právní zástupce stěžovatelů, zajišťuje obnovu turistických značených tras a údržbu turistických informačních prvků. Soudce Josef Fiala v zastoupení Klubu českých turistů uzavírá s právním zástupcem stěžovatele každoročně příkazní smlouvy, na jejichž základě je tento zástupce povinen provést obnovu přidělených úseků turistických značených tras. Soudce Josef Fiala jej k této činnosti vybavuje příslušným materiálem a posléze posuzuje správnost vyúčtování (cestovného, stravného, případně dalších nákladů) a potvrzuje ho; s právním zástupcem stěžovatelů je v opakovaném osobním, telefonickém i e-mailovém kontaktu (osobně naposledy v květnu 2024). Z organizační struktury Klubu českých turistů a jeho složek vyplývá, že je přímým nadřízeným právního zástupce stěžovatelů.

2. Podle § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nebo jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

3. Nestrannost soudce je vždy posuzována z hlediska subjektivního a objektivního. Zatímco subjektivní hledisko zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, (vedlejším) účastníkům nebo jejich zástupcům, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. nález ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

4. Ústavní soud již dříve rozhodoval o vyloučení soudce Josefa Fialy z projednání a rozhodování věci z důvodu jeho poměru k nynějšímu právnímu zástupci stěžovatelů, a to usneseními ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 3754/17, a ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3012/21, v nichž dospěl k závěru, že důvody pro vyloučení soudce naplněny nebyly.

5. V těchto rozhodnutích Ústavní soud konstatoval především, že výčet obsažený v § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy poměr soudce k: 1) věci, 2) účastníkům, 3) vedlejším účastníkům nebo 4) jejich zástupcům, má co do potenciálu založit podjatost soudce či zdání o podjatosti "sestupnou tendenci", proto je zapotřebí tyto poměry rozlišit (srov. usnesení ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 808/13). Za poměr s největším potenciálem je považován poměr k věci samotné, naopak za nejslabší poměr soudce k zástupci účastníka, který rozhodující soudce v této věci namítá. K vyloučení soudce na základě poměru k zástupci stěžovatelky je třeba přistupovat obezřetněji a zdrženlivěji než v případě poměru k věci či účastníkům. K tomu lze dospět teprve tehdy, je-li zjevné, že poměr soudce k dané věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Poměr soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je proto třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to: a) jaká je povaha tohoto poměru; b) zda jde o poměr relevantní, to znamená, zda dosahuje v tomto směru určité nezbytné intenzity (srov. nález ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01).

6. Poměr soudce Josefa Fialy k právnímu zástupci stěžovatelů v nynější věci - stejně jako ve výše odkazovaných věcech - této intenzity nedosahuje. Je dán pouze tím, že soudce je stejně jako právní zástupce stěžovatelů členem Klubu českých turistů (který navíc v řízení nevystupuje), v rámci něhož se oba ve svém volném čase podílejí na obnově turistických značených tras. Byť soudce Josef Fiala uvedl, že z organizační struktury Klubu českých turistů vyplývá, že je přímým nadřízeným právního zástupce stěžovatelů, je třeba zohlednit, že se tak děje v rámci spolku zaměřeného na dobrovolné volnočasové aktivity. Z vyjádření soudce vyplývá, že vůči právnímu zástupci provádí především administrativní či pomocnou činnost, v rámci níž navíc aktivita právního zástupce není nijak intenzivní. Ve vztahu k hodnocení možného ovlivnění soudce není bez významu, že soudce Josef Fiala není vůči právnímu zástupci v rámci Klubu českých turistů v podřízené pozici, nýbrž je mu nadřízen, což snižuje vnější pochybnosti o tom, že by tento vztah soudce Josefa Fialu v nezávislém a nestranném rozhodování omezoval. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že vztah soudce Josefa Fialy a právního zástupce stěžovatelů vyplývající z jejich činnosti a postavení v Klubu českých turistů, nezakládá objektivní pochybnosti o soudcově nepodjatosti. Jak je uvedeno výše, ke shodnému závěru Ústavní soud dospěl již v minulosti (viz bod 4 tohoto rozhodnutí).

7. S ohledem na uvedené proto III. senát Ústavního soudu rozhodl podle § 36 odst. 1 a 2 ve spojení s § 38 odst. 1 větou druhou zákona o Ústavním soudu tak, jak je ve výroku uvedeno. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2024

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti požadují zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že jimi obecné soudy porušily jejich základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že právní předchůdce stěžovatelů se žalobou domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení 1,5 mil. Kč s příslušenstvím, a to z titulu vrácení zaplacené části ceny za převod podílu v obchodní společnosti M.K.P. service s.r.o. poté, co vedlejší účastník v roce 2011 (pro prodlení právního předchůdce stěžovatelů se zaplacením zbývající části ceny) odstoupil od smlouvy o převodu obchodního podílu z roku 2008. Krajský soud v Brně rozhodoval ve věci celkem pětkrát, čtyřikrát žalobě vyhověl, ale jeho rozsudek vždy zrušil Vrchní soud v Olomouci. V pořadí pátým rozsudkem, napadeným touto ústavní stížností, krajský soud žalobu zamítl, neboť výkon práva právního předchůdce stěžovatelů (spočívající ve vymáhání zaplacené části ceny za převod podílu) považoval za nepoctivý ve smyslu § 265 obchodního zákoníku. Vrchní soud rozsudek krajského soudu potvrdil a Nejvyšší soud pak odmítl dovolání stěžovatelů (kteří po smrti jejich právního předchůdce vstoupili do řízení), neboť závěr krajského soudu a vrchního soudu odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu k § 265 obchodního zákoníku.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy neprokázaly nijak "exaktně" údajné nároky vedlejšího účastníka proti jejich právnímu předchůdci, neprokázaly, jakou přesnou škodu měl společnosti jejich právní předchůdce způsobit apod. Vrchní soud dokonce odmítl škodu stěžovatelem způsobenou kvantifikovat, zdůraznil jen zavrženíhodné jednání právního předchůdce stěžovatelů. Závěry soudů se v tomto ohledu příčí též judikatuře Ústavního soudu. Vedlejší účastník měnil své skutkové verze, snažil se postupovat pohledávky proti právnímu předchůdci stěžovatelů z obchodní společnosti na sebe apod. Své údajné pohledávky měl a mohl uplatnit samostatnou žalobou, případně započtením. Stěžovatelé též kritizují, že obecné soudy neprovedly některé navržené důkazy. 4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

5. Ústavní soud předesílá, že pravomoc přezkoumat výkon práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy, zásadami poctivého obchodního styku či s obdobnými standardy je v zásadě vyhrazeno soudům obecným. Jde-li však o porušení základních práv, Ústavní soud je povinen zasáhnout. Obecné soudy poruší základní právo na soudní ochranu i tehdy, pokud hodnotí jen jednání jedné procesní strany, a proto jsou vůči druhé straně nepřiměřeně tvrdé způsobem příčícím se požadavkům řádně vedeného procesu, férovosti a ekvity [viz stěžovateli uváděný nález ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15 (N 212/83 SbNU 369), bod 39].

6. Obecné soudy však žádné základní právo neporušily. Celou věcí se detailně zabývaly a dovodily, že právní předchůdce stěžovatelů způsobil obchodní společnosti, jejíž obchodní podíl nabyl, velké škody. Když se na toto jeho jednání přišlo, zlikvidoval veškerá účetní data, včetně dat na zálohách, která by mohla ukázat rozsah jeho počínání (rozsudek vrchního soudu, bod 23). Verze, kterými se právní předchůdce bránil, nezapadaly do časového průběhu tohoto případu a do faktu, že právní předchůdce byl se stavem celé společnosti dobře obeznámen (tamtéž, body 24 až 26). Byť se právní předchůdce rozhodl obchodní podíl nezaplatit (zaplatil právě jen první splátku 1,5 mil. Kč), dále ve společnosti setrval, slovy vrchního soudu tam ku prospěchu svému "hospodařil" a působil ve společnosti značné škody, takže zásadně poklesla její obchodní hodnota (tamtéž, bod 27). Již krajský soud zdůraznil zásadní pokles hodnoty obchodního podílu, který se vrátil vedlejšímu účastníkovi. Je pravda, že obecné soudy nevyčíslily přesně veškeré způsobené škody. S ohledem na chybějící data to ale nebylo možné; uvedly jen příklady škod a obohacení právního předchůdce stěžovatelů (rozsudek vrchního soudu, bod 32).

7. Logika stížnostní argumentace směřuje právě k tomu, že obecné soudy neuvedly přesnou výši škody způsobené právním předchůdcem stěžovatelů. To ale nemusely, protože obecné soudy neposuzovaly věc jako zápočet pohledávky vedlejšího účastníka, ani nerozhodovaly o vzájemné žalobě. Namísto toho vyšly právě z použití korektivu zásad poctivého obchodního styku podle § 265 obchodního zákoníku. Na použití tohoto korektivu v nynější věci nic neústavního není.

8. Pokud obecné soudy neprovedly některé navržené důkazy, vždy pečlivě vysvětlily, proč jejich provedení nebylo zapotřebí (k tomu zejm. rozsudek vrchního soudu, bod 30). Dokazování prováděné krajským soudem a vrchním soudem v této věci bylo vskutku důkladné, byla provedena velká řada důkazů a výslechů svědků, které vedly k závěru stručně shora popsanému.

9. Obecné soudy základní práva stěžovatelů neporušily. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2024

Josef Fiala v. r. předseda senátu