Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Š. K., zastoupeného Mgr. Janem Pořízkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 2 proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 83 Co 307/2015-747 a č. j. 83 Co 309/2015-750 ze dne 13. 10. 2015, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), kterými byla potvrzena rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") týkající se přiznání odměny za vypracování znaleckého posudku v řízení o návrhu na změnu péče o nezletilé dítě. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu obecného soudu při stanovení výše odměny za vypracování znaleckého posudku. Argumentace stěžovatele spočívá zejména v tvrzeném nedostatku odborné způsobilosti znalkyně k vypracování znaleckého posudku, nedostatečném odůvodnění znaleckých závěrů a jejich nepřezkoumatelnosti.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v řízení o návrhu matky na změnu péče o dítě okresní soud usnesením č. j. 21 P 33/2013-499a) ze dne 12. 3. 2015 přiznal znalkyni PhDr. Janě Doubravové za vypracování znaleckého posudku odměnu ve výši 24 519 Kč. Okresní soud shledal požadavek znalkyně na odměnu v požadované výši oprávněným, když dobu strávenou nad jeho vyhotovením, včetně doby, po kterou probíhala psychologická vyšetření, i rozvahu považoval za odpovídající náročnosti zadaného úkolu a provedeným vyšetřením. Usnesením č. j. 21 P 33/2013-590 ze dne 2. 4. 2015 okresní soud dále přiznal téže znalkyni za účast při ústním jednání konaném dne 27. 3. 2015 odměnu ve výši 1 050 Kč a cestovní náklady ve výši 668 Kč. Na základě odvolání stěžovatele byla tato rozhodnutí okresního soudu potvrzena v záhlaví označenými rozhodnutími krajského soudu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
V projednávané věci stěžovatel rozporuje rozhodnutí civilních soudů o výši náhrady hotových výdajů a odměny za zpracování znaleckého posudku (tzv. znalečného). Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení, k nimž stanovení znalečného bezpochyby náleží, Ústavní soud ve své judikatuře (např. sp. zn, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, III. ÚS 106/11, I. ÚS 195/13, IV. ÚS 98/14, IV. ÚS 3380/14 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. V dalších rozhodnutích pak explicite uvádí, že rozhodování o znalečném a jeho výši přísluší výhradně soudům (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3058/13, II. ÚS 3367/12 nebo I. ÚS 2670/12). Ústavní přezkum se v takových případech omezuje toliko na dodržení základních ústavních principů výkladu a aplikace práva.
Ústavní soud konstatuje, že usnesení okresního i krajského soudu o přiznání znalečného a odměny za účast znalkyně na ústním jednání představují rozhodnutí nemeritorní povahy, která do právní sféry stěžovatele nijak nezasahují. Jejich vydáním tak stěžovatel ani nemohl být dotčen na svých ústavně zaručených právech. K tomu by mohlo dojít jedině rozhodnutím, kterým by stěžovateli byla stanovena určitá povinnost, neboť teprve takové rozhodnutí by mohlo být na újmu jeho práv (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 781/10, popř. usnesení sp. zn. II. ÚS 585/05 nebo III. ÚS 2655/14).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Jaromír Jirsa předseda senátu