Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. F., zastoupené JUDr. Vítem Berkou, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., ze dne 22. února 2018 č. j. 067 EX 276850/09-85, za účasti soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., sídlem [adresa] Praha 6 - Dejvice, jako účastníka řízení, a Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s., sídlem [adresa] Praha 9 - Vysočany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, resp. že je v rozporu s jejím právem na soudní ochranu.
2. Napadeným usnesením byl - ve věci exekuce vedlejšího účastníka jako oprávněného, nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 11. 2009 č. j. 55 Nc 3972/2009-3 pro pohledávku 808 Kč s příslušenstvím - zamítnut návrh stěžovatelky jako povinné podle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu na sloučení exekučních řízení vedených pod sp. zn. 067 EX 276850/09, 067 EX 276860/09, 067 EX 277016/09, 067 EX 261816/10, 067 EX 261883/10, 067 EX 261923/10, 067 EX 261954/10, 067 EX 262246/10, 067 EX 271896/10, 067 EX 271898/10, 067 EX 272201/10, 067 EX 315047/10, 067 EX 315087/10, 067 EX 315215/10, 067 EX 315289/10, 067 EX 316382/10, 067 EX 221442/11, 067 EX 221456/11, 067 EX 221467/11, 067 EX 221475/11, 067 EX 221477/11, 067 EX 221483/11, 067 EX 221485/11, 067 EX 221490/11, 067 EX 221494/11, 067 EX 221499/11, 067 EX 221504/11, 067 EX 248864/11, 067 EX 271628/11 a 067 EX 12214/14.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka mj. uvedla, že si je vědoma toho, že má možnost bránit se proti postupu soudního exekutora spočívajícímu v účtování nákladů exekuce zvlášť u každého exekučního řízení poté, co jí bude doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce, současně však má za to, že samotným zamítnutím předmětného návrhu bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, neboť takový postup soudního exekutora bude důsledkem zamítnutí návrhu na spojení věcí. K tomu dodala, že kdyby čekala na vydání příkazů k úhradě nákladů exekuce, aby se mohla domáhat ochrany u Ústavního soudu, pak by taková praxe "zbytečně formalisticky pouze prodlužovala protiprávní stav".
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je subsidiarita, s níž koresponduje princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci; konstantní judikatuře Ústavního soudu rovněž odpovídá, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem, tj. procesními prostředky, které se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 81 a 83 ve spojení s čl. 90 a 91 Ústavy).
7. V řízení o ústavní stížnosti je proto Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž zpravidla i potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná"; určitou výjimku představují některá tzv. nemeritorní rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, ačkoliv řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].
8. V dané věci stěžovatelka brojí proti usnesení soudního exekutora, kterým byl zamítnut její návrh na spojení několika exekučních řízení. Jde přitom o procesní rozhodnutí, jež nelze považovat ani za rozhodnutí "konečné", které by se (bezprostředně) dotýkalo jejích hmotněprávních oprávnění či povinností, natož pak práv nebo svobod zaručených Listinou základních práv a svobod. Vzhledem k tomu nelze nyní podanou ústavní stížnost považovat za adekvátní prostředek ochrany, neboť stěžovatelka může svá práva bránit v rámci soustavy obecných soudů procesními prostředky, které má k dispozici, a teprve po jejich vyčerpání, po skončení řízení, bude-li se nadále domnívat, že protiústavní stav napraven nebyl, se může domáhat zásahu Ústavního soudu.
9. Konkrétně pak případné námitky stran nehospodárnosti postupu soudu (soudního exekutora) a s tím spojené povinnosti k náhradě nákladů řízení (exekuce) bude stěžovatelka, jak ostatně sama uvádí, případně moci uplatnit v dalším řízení, a to zejména v rámci námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ve smyslu § 88 odst. 3 exekučního řádu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 631/13, ze dne 12. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 1466/11, ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 971/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
10. Protože stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejích základních práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), Ústavnímu soudu nezbylo, než její ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2018
Jan Filip v. r. soudce zpravodaj