Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky E. J., zastoupené JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou, se sídlem [adresa] o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2011 č. j. 33 Cdo 250/2011-124, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2010 č. j. 31 Co 293/2010-105, 31 Co 294/2010 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. listopadu 2009 č. j. 6 C 381/2008-69 ve znění opravného usnesení ze dne 25. června 2010 č. j. 6 C 381/2008-93, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 12. 5. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má zato, že jimi byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována zejména článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 90 Ústavy a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V řízení před obecnými soudy se přitom stěžovatelka domáhala po žalovaném (v řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkovi) vrácení v žalobě uvedené částky, kterou měla stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi půjčit na základě smlouvy o půjčce. Obecné soudy přitom stěžovatelce vyhověly jen částečně, když konstatovaly, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by vedlejšímu účastníkovi poskytla celou jí žalovanou částku.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. K žádné takové situaci však v právě projednávané věci nedošlo. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly. Naopak byly konfrontovány s různými tvrzeními stěžovatelky, která si mnohdy odporovala anebo je stěžovatelka nebyla schopna doložit (srov. např. č. l. 3 a 5 spisu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 6 C 381/2008).
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů (resp. jejich jednotlivými výroky) nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 25. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu