Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci návrhu MUDr. L. V., označeného jako "ústavní stížnost na porušení práva na ochranu zdraví a zdravotní péči spojenou s návrhy na zrušení části zákonů" takto:
Výrok
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 16a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, se odmítají.
Odůvodnění
Dne 2. 6. 2009 byl Ústavnímu soudu doručen v záhlaví uvedený návrh stěžovatelky, ve kterém mimo jiné navrhuje "zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 1. 2009 čj. 32 Nc 922/2009-19 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2009 čj. 55 Co 70/2009-27, následně v souladu s § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zrušení ustanovení § 16a zákona o veřejném zdravotním pojištění (zákon č. 48/1997 Sb., v platném znění)". Ústavní soud toto podání nejprve přezkoumal z hlediska formálních náležitostí. Shledal, že stěžovatelka nedoložila zastoupení advokátem [srov. ustanovení § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], takže její podání nesplňuje náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem. Pokud podmínka sepisu návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem advokátem není splněna, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění této vady ve stanovené lhůtě. Z řady předchozích rozhodnutí Ústavního soudu však vyplývá, že stěžovatelka byla opakovaně a dostatečně poučena o tom, jaké náležitosti musí řádná ústavní stížnost splňovat. Tyto požadavky, kladené na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jsou stěžovatelce známy již od konce roku 1998, neboť v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 483/98, I. ÚS 398/07, III. ÚS 358/07, II. ÚS 1021/08 a I. ÚS 1953/08 Ústavní soud stěžovatelku k odstranění vad návrhu tkvících v nedostatku právního zastoupení vyzýval. Za zmíněnou dobu byla tedy stěžovatelka mnohokrát informována o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem a aby byla v řízení o ní advokátem také zastoupena.
Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na zmíněné poznatky z dřívějších návrhů stěžovatelky již není třeba, aby poučení o náležitostech ústavní stížnosti bylo jí formalisticky znovu a znovu zasíláno u každé z jejích dalších ústavních stížností.
Zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. V projednávané věci tak Ústavní soud shledal důvody pro přiměřenou aplikaci § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl. Návrh s ústavní stížností spojený sdílí - v případě jejího odmítnutí - osud jí samotné. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu