Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti M. S., zastoupené JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, č. j. 32 Cdo 5896/2016-117, Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 55 Co 157/2016-52, a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 2. 2016, č. j. 40 C 188/2015-37, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, kterou stěžovatelka napadá výše uvedená usnesení, kterými bylo rozhodnuto v řízení o zaplacení 2 760 000 Kč s příslušenstvím tak, že řízení bylo zastaveno pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení - konkrétně pro překážku věci pravomocně rozsouzené. Obecné soudy uzavřely, že stěžovatelka (žalobkyně) již žalovaný nárok uplatnila v rámci řízení před finančním arbitrem podle zákona č. 229/2002 Sb., který věc pravomocně rozhodl nálezem ze dne 13. 12. 2012, č. 3169/2012, tak že návrh zamítl.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR); není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny. Ústavní soud se nezabývá porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody (srovnej nález ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93). Stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí porušují její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nicméně svoji námitku nepodpořila ústavně právní argumentací. Stěžovatelka opomenula, že řízení bylo zastaveno z procesních důvodů, v čem měl být postup obecných soudů protiústavní, však stěžovatelka netvrdí; tj. nenapadá protiústavnost zastavení řízení, a namísto toho argumentuje k věci samé, což nebylo předmětem napadených rozhodnutí. Obecné soudy dospěly k závěru, že finanční arbitr již dříve svým nálezem totožný nárok stěžovatelky zamítl, byla tak založena neodstranitelná překážka věci rozsouzené podle § 159a odst. 4 o. s. ř., a řízení proto bylo zastaveno podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Své rozhodnutí obecné soudy náležitě odůvodnily a z pohledu ústavně právního jim nelze nic vytknout; namítané právo na spravedlivý proces nebylo zjevně porušeno. Účastníkovi řízení není v duchu tohoto práva zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu "jen" zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srovnej nález ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06). V tomto smyslu obecné soudy postupovaly. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu