Usnesení ze dne 7. 1. 1998 (ECLI:CZ:US:1998:4.US.151.97)
IV.ÚS 151/97 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENI Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.P., zast. advokátem JUDr. J.S., proti usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze 7.3.1997 č.j. Nt 113/97-7 a Krajského soudu v Ostravě z 24.3.1997 sp. zn. 6 To 187/97 o vzetí do vazby a ústavní stížnosti téhož stěžovatele, tentokrát zastoupeného advokátem Mgr. P.Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 24.9.1997 č.j. 45 T 7/97- 318 a Vrchního soudu v Olomouci z 9.10.1997 sp. zn. 2 To 192/97 o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, takto:
Výrok
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění
Stěžovatel podal ústavní stížnost, v níž navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě z 24.3.1997 sp. zn. 6 To 187/97, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze 7.3.1997 sp. zn. Nt 113/97 o vzetí do vazby podle § 67 písm. a) a b) trestního řádu. Posléze stěžovatel podal další ústavní stížnost, v níž navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě z 24.9.1997 sp. zn. 45 T 7/97 se spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci z 9.10.1997 sp. zn. 2 To 192/97. Těmito rozhodnutími byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby. Vzhledem k totožnosti osoby stěžovatele a s ohledem na to, že oba návrhy spolu skutkově souvisí, Ústavní soud v zájmu hospodárnosti řízení rozhodl o spojení věcí podle § 112 odst. 1 o.s.ř. použitého přiměřeně podle § 63 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
ÚS 151/97 II.
V obou stížnostech stěžovatel podrobněji rozvádí, že podle jeho názoru byl vzat do vazby neodůvodněně, neboť nebyly dány vazební důvody dle § 67 písm. a) a b) trestního řádu. Tím byla dle jeho názoru porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody zakotvená zejména v čl. 8 odst. 2, čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, v čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 6.3.1997 podalo Krajského státní zastupitelství návrh na vzetí stěžovatele do vazby s odůvodněním, že obviněnému J.P. bylo sděleno obvinění z trestného činu vraždy, kterého se měl dopustit tím, že 5.9.1996 úmyslně usmrtil svou dceru K.P. U obviněného byly shledány důvody vazby dle § 67 písm. a) a b) trestního řádu, neboť je dána důvodná obava, že by po propuštění z vazby uprchl nebo se skrýval, aby tak zmařil trestní stíhání a dále, že je dána obava, že by mohl působit na svědky a tímto způsobem mařit vyšetřování. Na základě uvedeného návrhu byl usnesením soudce Okresního soudu v Jeseníku ze dne 7.3.1997 sp. zn. Nt 113/97 obviněný vzat dle § 67 písm. a) a b) trestního řádu do vazby s odůvodněním vycházejícím ze skutečností uvedených ve vyšetřovacím spise Policie ČRKrajského úřadu. Obviněný podal proti tomuto usnesení stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě z 24.3.1997 sp. zn. 6 To 187/97 zamítnuta. Krajský soud shledal, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí plynou zcela konkrétní skutečnosti, které opodstatňují vazební důvody. Současně konstatoval, že v přípravném řízení J.P. odmítl vypovídat, dále že změnil verzi svého původního vyjádření, což svědčí o záměru obviněného vyhýbat se trestnímu stíhání a ovlivňovat svědky.
Dne 19.8.1997 požádal J.P. o propuštění z vazby, neboť je toho názoru, že důvod vazby pominul. Krajský soud v Ostravě usnesením z 24.9.1997 sp. zn. 45 T 7/97 žádost zamítl, neboť došel k závěru, že důvody vazby trvají u obžalovaného J.P. nadále. Na základě stížnosti obžalovaného pak Vrchní soud v Olomouci podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu dospěl k závěru, že stížnost není důvodná a zamítl ji.
V odůvodnění usnesení Vrchní soud v Olomouci zejména uvedl, že z podnětu podané stížnosti podle § 147 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu přezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i předcházejícího řízení a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Dále v odůvodnění Vrchní soud v Olomouci uvádí, že z velmi strohého odůvodnění napadeného usnesení Krajským soudem v Ostravě lze dovodit, že obžalovaný je důvodně postaven před soudem (§ 176 odst. 1 tr.ř.) pro zvlášť závažný trestný čin vraždy dle
ÚS 151/97
§ 219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona (§ 62 odst. 1 tr. zákona), za který mu hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody v rozpětí zákonné sazby od 12 do 15 let, event. nelze vyloučit ani uložení trestu výjimečného. Jak vyplývá z opisu rejstříku trestů, jakož i přiložených spisů, u obžalovaného se již v minulosti vyskytly sklony k páchání úmyslné trestné činnosti násilného charakteru. Znalci z odvětví psychiatrie je obžalovaný hodnocen jako psychopatická osobnost a znalkyní z odvětví psychologie jako citově i sociálně výrazně nezralá, afektivně labilní, dominantní s výraznými hysterickými rysy. Ze shora uvedeného lze pak dovodit zcela konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že za pobytu na svobodě by mohl obžalovaný uprchnout nebo se skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul [ § 67 písm. a) tr.ř.]. S ohledem na to, že v hlavním líčení dosud nebyli vyslechnuti významní svědci a z tohoto důvodu muselo být také hlavní líčení odročeno za účelem zajištění jejich účasti, přičemž se jedná i o osoby obžalovanému blízké, je i nadále dána důvodná obava, že za pobytu na svobodě by mohl obžalovaný na tyto svědky působit a vést je ke změnám výpovědí ve svůj prospěch [ § 67 písm. b) tr.ř.] ."
Ústavní soud si dále vyžádal od Krajského soudu v Ostravě spis 45 T 7/97 , z něhož bylo zjištěno, že dne 1.9.1997 byla na J.P. podána obžaloba pro trestný čin vraždy. V současné době bylo hlavní líčení ( dle protokolu o hlavním líčení z 26.11.1997) odročeno na 12.- 13.3.1998 za účelem opětovného předvolání svědků a vyčkání vypracování znaleckého posudku.
Ze spisového materiálu je zřejmé , že obecné soudy s přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem dospěly k závěru, že v daném případě jsou dány konkrétní skutečnosti podle § 67 písm. a) a b) trestního řádu, které za současné procesní situace odůvodňují vazbu. I když odůvodnění některých částí rozhodnutí vykazují jistou kusost, nejde o vady, které by byly s to založit jejich protiústavnost. Vzhledem k uvedeným okolnostem a k ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž nespadá do pravomoci Ústavního soudu přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů, než za striktních podmínek dotýkajících se ústavních kautel ( srov. např. nálezy II. ÚS 45/94, III. ÚS 23/93, usnesení III.ÚS 344/97), neshledal Ústavní soud , že by v daném případě byly dány tyto zvláštní důvody. Soudce zpravodaj proto v daném případě neshledal, že by napadená rozhodnutí soudů porušila stěžovatelem uváděná základní práva a svobody. Proto byly ústavní stížnosti stěžovatele podle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněné odmítnuty.
Proti usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 1998
JUDr. Miloš Holeček soudce zpravodaj
Usnesení ze dne 7. 1. 1998 (ECLI:CZ:US:1998:4.US.151.97.1)
Odůvodnění
I. V svém podání ze dne 1. září 1997 soudce ústavního soudu JUDr. P.V., člen IV. senátu ústavního soudu a soudce zpravodaj ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 151/97, ve smyslu § 37 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. prohlásil, že se cítí být podjat ze zřetelem ke svému poměru k právnímu zástupci stěžovatele ve věci uvedené spisové značky. Důvod podjatosti spatřuje ve skutečnosti, že ho s právním zástupcem stěžovatele JUDr. J.S. i s jeho společníkem Mgr. P.Š. pojí velmi přátelské osobní vztahy. Kromě toho, i když v obecné rovině a v době, kdy ústavní stížnost ještě nebyla podána, jak uvádí ve svém podání, JUDr. V. při společné dovolené s nimi o dané věci hovořil. Podle § 38 zákona č.182/1993 Sb. jde li o rozhodování v senátu, rozhoduje o vyloučení soudce jiný senát určený rozvrhem práce. Tímto senátem je pro soudce IV. senátu 111. senát Ústavního soudu. II. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. IV. ÚS 151/97-11
Za takový nutno považovat osobní přátelský, a tudíž nikoli pouze kolegiální, vztah soudce s právním zástupcem stěžovatele, nota bene tím víc, pokud soudce před podáním ústavní stížnosti danou věc s tímto právním zástupcem odborně diskutoval. Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že podmínky pro vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci dle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. v daném případě byly naplněny, pročež rozhodl o vyloučení JUDr. P.V. z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 151/97.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. V Brně 24. září 1997 JUDr. Pavel Holländer předseda III. senátu ÚS ČR