Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů J. N. a H. N. a J. L., všech zastoupených Mgr. Alešem Vejrem, advokátem, sídlem [adresa] Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2026 č. j. 22 Cdo 1212/2026-421, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a V. K. a J. K., zastoupených JUDr. Davidem Šmídem, Ph.D., advokátem, sídlem [adresa] a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2026 č. j. 22 Cdo 1212/2026-421 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2026 č. j. 22 Cdo 1212/2026-421 se ruší.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti i vyžádaného spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 9 C 320/2021 se podává, že okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 5. 3. 2025 č. j. 9 C 320/2021-321 ve věci žaloby vedlejších účastníků jako žalobců proti stěžovatelům jako žalovaným o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy o převodu pozemku, na němž stojí stavba ve vlastnictví vedlejších účastníků. Okresní soud žalobě vyhověl s tím, že stavba je trvalého charakteru a vedlejším účastníkům proto svědčí zákonné předkupní právo k pozemku podle § 3056 odst. 1 občanského zákoníku, které nebylo respektováno. K námitce stěžovatelů, že nejsou pasivně legitimováni, neboť pozemek převedli na třetí osobu smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva a nejsou již zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci, okresní soud konstatoval, že taková smlouva je absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 (a § 547) občanského zákoníku. V důsledku absolutní neplatnosti převodu nedošlo ke změně vlastnického práva, a pasivní legitimace stěžovatelů je proto zachována.
2. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2025 č. j. 22 Co 123/2025-369 změnil rozsudek okresního soudu ve výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl. Sice se ztotožnil se závěrem, že vedlejším účastníkům nebyla učiněna řádná nabídka ke koupi, odchýlil se však od okresního soudu v posouzení charakteru stavby. Zdůraznil, že pojem dočasné stavby není v občanském zákoníku definován a že pro jeho posouzení je z hlediska soukromoprávního rozhodující občanskoprávní titul k umístění stavby na cizím pozemku, nikoli stavebnětechnické provedení či veřejnoprávní povolení. Dovodil, že občanskoprávní titul k umístění stavby byl od počátku časově omezený (dočasný). Za této situace se neuplatní zákonné předkupní právo podle § 3056 odst. 1 občanského zákoníku. Dále uvedl, že i kdyby předkupní právo existovalo, nebylo by rozhodnutí o nahrazení projevu vůle vůči stěžovatelům způsobilé k zápisu do katastru nemovitostí podle § 17 odst. 4 katastrálního zákona, neboť nejsou v katastru zapsáni jako vlastníci.
3. Proti rozsudku krajského soudu podali vedlejší účastníci dovolání, s nímž spojili návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud napadeným usnesením právní moc rozsudku krajského soudu odložil, a to do právní moci rozhodnutí o dovolání. Nejvyšší soud vyšel z § 243 občanského soudního řádu. Dospěl k závěru, že u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 13 C 148/2025 (dále jen "řízení vedené pod sp. zn. 13 C 148/2025") probíhá jiné řízení, pro jehož výsledek je dovoláním napadený rozsudek krajského soudu zásadní, a které může výrazně zasáhnout do práv vedlejších účastníků. Dále uzavřel, že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiných osob než účastníků řízení. Z těchto důvodů, aniž by jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání, právní moc rozsudku krajského soudu odložil podle § 243 písm. b) občanského soudního řádu.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jejich práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Současně navrhli, aby Ústavní soud postupoval ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu. K věci uvádějí, že napadené usnesení je v rozporu s § 243 písm. b) občanského soudního řádu, které umožňuje odklad právní moci jen tehdy, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a současně nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Druhou z těchto podmínek mají za nesplněnou: Nejvyšší soud odklad odůvodnil existencí řízení o vyklizení nemovitosti vedeném pod sp. zn. 13 C 148/2025, kde žalobcem je třetí osoba, konkrétně stávající v katastru nemovitostí zapsaný vlastník, tedy osoba stojící zcela mimo dovolací řízení, takže se odklad z povahy věci dotýká i jeho právního postavení. Napadené usnesení postrádá řádné odůvodnění a je nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud totiž konstatoval, že odklad se nedotkne práv třetích osob, aniž by se ale vypořádal právě s tímto řízením a není tak zřejmé, proč považoval podmínku nedotčení právních poměrů třetích osob za splněnou. V této souvislosti poukazují na nález ze dne 28. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1527/19, podle něhož musí být usnesení o odkladu právní moci podle § 243 písm. b) občanského soudního řádu vždy řádně odůvodněno. Uvedený požadavek Ústavní soud dále precizoval v nálezu ze dne 15. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 588/25, v němž výslovně konstatoval, že nepostačuje pouhý odkaz na § 243 písm. b) občanského soudního řádu, ani obecné konstatování splnění zákonných podmínek. Nejvyšší soud je povinen alespoň stručně, leč přezkoumatelně uvést, v čem konkrétně spočívá závažné ohrožení práv dovolatele, a současně vysvětlit, proč se odklad nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud k tomu výslovně dodává, že se v dané věci nejedná o nepřípustnou iniciativu ve prospěch třetí osoby (tzv. actio popularis). Ačkoli stěžovatelé poukazují na dotčení právních poměrů třetí osoby, činí tak výlučně k prokázání toho, že Nejvyšší soud nedostál své povinnosti přezkoumatelně a individualizovaně odůvodnit obě zákonné podmínky odkladu právní moci. Stěžovatelé tím hájí své vlastní právo na soudní ochranu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 588/25), nikoli pro třetí osoby. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (srov. § 44 zákona o Ústavním soudu).
Průběh řízení před Ústavním soudem
7. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření.
8. Nejvyšší soud ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. K odkladu právní moci rozhodnutí krajského soudu č. j. 22 Co 123/2025-369 přistoupil s přihlédnutím k zamítavému usnesení okresního soudu ohledně návrhu vedlejších účastníků na záměnu účastníka podle § 107a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Zdůraznil, že právě argumentace, že v katastru nemovitostí je zapsána jiná osoba než stěžovatelé, a proto rozhodnutí o nahrazení projevu vůle stěžovatelů nebude způsobilé k zápisu do katastru nemovitostí, je jedním z důvodů, na kterých je založeno zamítavé rozhodnutí krajského soudu. S ohledem na uvedené skutečnosti a v řízení namítanou účelovost zajišťovacího převodu práva Nejvyšší soud dále konstatoval, že odkladem právní moci rozhodnutí krajského soudu nebyly dotčeny právní poměry jiné osoby než účastníka řízení, jak ji stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají.
9. Vedlejší účastníci navrhli odmítnutí ústavní stížnosti, případně její zamítnutí. Napadené usnesení Nejvyššího soudu představuje dočasné procesní rozhodnutí o odkladu právní moci, jehož ústavní přezkum je omezený a Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat úvahu Nejvyššího soudu vlastní úvahou o tom, zda by odklad právní moci rovněž nařídil. V tomto kontextu nelze klást stejné požadavky na obsah dočasného procesního rozhodnutí jako na obsah konečného rozhodnutí o dovolání a odkazují na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2026 sp. zn. IV. ÚS 3745/25 navazující na usnesení ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 669/19. Z pohledu ústavnosti je proto podstatné jen to, zda má odklad zákonný základ, je účelný a nelze v něm spatřovat svévoli. Dále odkázali na usnesení ze dne 15. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 1065/14, podle něhož je povolení odkladu vykonatelnosti či právní moci mimořádným zásahem do právní jistoty účastníků, k němuž může dojít jen ve zcela odůvodněných případech, a posouzení těchto podmínek spadá do sféry rozhodování obecných soudů; Ústavní soud do těchto úvah zasahuje pouze tehdy, dojde-li k vybočení z mezí ústavnosti. Vedlejší účastníci poukazují na to, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení neomezil své odůvodnění na mechanickou citaci zákonného ustanovení, ale identifikoval konkrétní souběžně probíhající řízení vedené pod sp. zn. 13 C 148/2025, jehož předmětem je vyklizení nemovitosti (resp. zdržení se zásahů do vlastnického práva), a vysvětlil, proč by právní moc rozsudku krajského soudu mohla v tomto řízení vyvolat obtížně napravitelné následky.
10. K argumentaci stěžovatelů směřující k ochraně práv třetí osoby vedlejší účastníci namítli, že takovou argumentaci nelze v řízení o ústavní stížnosti považovat za tvrzení o zásahu do vlastních základních práv stěžovatelů a že se v tomto rozsahu ústavní stížnost blíží návrhu podanému osobami zjevně neoprávněnými. Podmínku nedotčení právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení ve smyslu § 243 písm. b) občanského soudního řádu považují vedlejší účastníci za splněnou a zdůrazňují, že ji je nutno vykládat podle toho, zda napadené usnesení přímo mění právní postavení třetí osoby, nikoli podle toho, zda může mít v jiném řízení určitý nepřímý procesní význam. Napadené usnesení podle nich nemá vůči třetí osobě žádný bezprostřední hmotněprávní účinek - nemění jeho vlastnické ani jiné věcné právo, nemění zápis v katastru nemovitostí, neukládá mu žádnou povinnost a nerozhoduje o jeho nároku uplatněném v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 148/2025. Odkazy stěžovatelů na nálezy ze dne 28. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1527/19 a ze dne 15. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 588/25 jsou nepřiléhavé, neboť v prvním případě Ústavní soud shledal porušení práva na soudní ochranu proto, že rozhodnutí o odkladu právní moci nebylo vůbec odůvodněno, a ve druhém Nejvyšší soud rezignoval na individualizaci své úvahy a setrval u citace zákonného ustanovení. O takový případ v nyní projednávané věci nejde. Stručnost odůvodnění sama o sobě nezakládá nepřezkoumatelnost ani porušení práva na soudní ochranu; k tomu srov. i usnesení ze dne 28. 1. 2026 sp. zn. IV. ÚS 3745/25. Ústavní stížnost ve skutečnosti směřuje k tomu, aby Ústavní soud nahradil právní hodnocení dovolacího soudu vlastním posouzením vhodnosti a potřebnosti odkladu právní moci, k čemuž však řízení o ústavní stížnosti určeno není.
11. Ústavní soud zaslal vyjádření vedlejších účastníků i Nejvyššího soudu stěžovatelům k případné replice. Stěžovatelé na podané ústavní stížnosti v plném rozsahu trvají a vyjádření Nejvyššího soudu ani vedlejších účastníků podle nich nevyvrací podstatu ústavní stížnosti. Tou není nesouhlas s tím, jak měl Nejvyšší soud uvážit vhodnost odkladu právní moci, nýbrž skutečnost, že Nejvyšší soud odložil právní moc rozhodnutí krajského soudu, aniž přezkoumatelně odůvodnil splnění zákonných podmínek § 243 písm. b) občanského soudního řádu, zejména pokud jde o právní poměry třetí osoby. Argumentace, kterou Nejvyšší soud podává až v řízení před Ústavním soudem, nemůže vady napadeného usnesení zhojit. Přezkoumatelnost soudního rozhodnutí se posuzuje podle jeho vlastního odůvodnění.
12. K vyjádření vedlejších účastníků stěžovatelé nejprve reagují na námitku, že se fakticky domáhají ochrany práv třetí osoby. Zdůrazňují, že namítají porušení svých vlastních základních práv, protože Nejvyšší soud zasáhl do jejich právní jistoty a suspendoval účinky pro ně příznivého meritorního rozsudku, aniž postupoval v mezích zákona a přezkoumatelně odůvodnil splnění všech zákonných podmínek nutných pro nyní posuzované rozhodnutí. Podmínka, že se odklad právní moci nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení, není subjektivním právem třetí osoby, nýbrž objektivní zákonnou podmínkou výkonu pravomoci Nejvyššího soudu. Ustanovení § 243 písm. b) občanského soudního řádu nehovoří pouze o přímé změně vlastnického práva, uložení povinnosti nebo změně zápisu v katastru nemovitostí, ale používá širší pojem "právní poměry", který nelze bez dalšího zúžit jen na přímou změnu hmotného práva. Řízení vedené pod sp. zn. 13 C 148/2025 Nejvyšší soud označil za rozhodující důvod odkladu právní moci. Dovodil, že napadený rozsudek krajského soudu má být pro toto jiné řízení zásadní, a proto musel vysvětlit, proč se odklad právní moci nedotkne právních poměrů žalobce tohoto řízení. Toto vysvětlení v napadeném usnesení chybí.
13. Stěžovatelé dále nesouhlasí s hodnocením vedlejších účastníků, že nálezy sp. zn. IV. ÚS 1527/19 a sp. zn. II. ÚS 588/25 nejsou na jejich věc přiléhavé. Nález sp. zn. IV. ÚS 1527/19 stanoví obecné pravidlo, že i usnesení o odkladu právní moci musí být odůvodněno, a nález sp. zn. II. ÚS 588/25 toto pravidlo dále konkretizuje, Nejvyšší soud musí odůvodnit nejen závažné ohrožení práv dovolatele, ale také to, proč se odklad právní moci nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Napadené usnesení v tomto testu podle stěžovatelů neobstojí.
14. K tvrzené dočasnosti napadeného usnesení a zdrženlivosti ústavního přezkumu stěžovatelé nezpochybňují, že odklad právní moci je dočasným procesním opatřením a že Ústavní soud při jeho přezkumu nepostupuje jako další instance obecného soudnictví. Zdůrazňují však, že ani dočasné procesní opatření nemůže být vydáno mimo zákonné meze a bez přezkoumatelného odůvodnění. Po Ústavním soudu nepožadují, aby nahradil úvahu Nejvyššího soudu vlastní úvahou o vhodnosti odkladu právní moci, nýbrž pouze aby trval na tom, že zákonná pravomoc Nejvyššího soudu musí být vykonávána přezkoumatelně a v zákonných mezích.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení některého základního práva nebo svobody. Takovou kvalifikovanou vadou bývá proces interpretace a aplikace podústavního práva stižen zpravidla tehdy, nezohlední-li obecný soud správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, anebo dopustí-li se z hlediska řádně vedeného soudního řízení neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Právě o takovou kvalifikovanou vadu jde i v nyní posuzované věci.
16. Ačkoli Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů o dočasných procesních institutech, jakým je i odklad právní moci, spíše zdrženlivě a byť jde o přezkum do určité míry omezený, trvá na tom, že i tato oblast práva je nedílnou součástí spravedlivého procesu. Je tomu tak proto, že právě tato dočasná rozhodnutí mohou mít z hlediska ochrany práv jednotlivců často zásadní význam. Odklad právní moci je institutem výjimečným, k jehož aplikaci je nutno přistupovat restriktivně, neboť představuje citelný zásah do právní jistoty účastníků nabyté pravomocným rozhodnutím. Oproti odkladu vykonatelnosti podle § 243 písm. a) občanského soudního řádu je navíc odklad právní moci podle písm. b) téhož ustanovení variantou invazivnější, neboť prolamuje samotnou právní moc rozhodnutí odvolacího soudu; tím spíše musí takové rozhodnutí obstát v testu řádného odůvodnění (argumentum a minori ad maius). Rozhodnutí o odkladu právní moci tak nesmí být svévolné ani založené na excesivním výkladu práva; naopak musí vždy představovat logický a řádně odůvodněný krok, který spravedlivě odráží splnění příslušných zákonných podmínek. Pokud obecné soudy rozhodnou v rozporu s těmito principy, porušují právo účastníků na soudní ochranu, jako se tomu stalo v tomto případě.
17. Ústavní soud dále připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy platí, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou - minimálně v rozsahu tzv. nosných důvodů - závazná pro všechny orgány i osoby, a to včetně samotného Ústavního soudu a jeho jednotlivých senátů, přičemž závazná je i ta část odůvodnění nálezu, která je spjata s jeho výrokem, neboť právě (a jen) v rámci tohoto odůvodnění musí být daný výrok vykládán.
18. Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl (srov. např. nález ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 a další), že právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů. Rozhodnutí Ústavního soudu představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech. Judikatura Ústavního soudu plně zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty.
19. Z ústavních kautel práva na spravedlivý proces rovněž vyplývá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Z týchž kautel současně plyne, že o návrhu na odklad právní moci musí Nejvyšší soud rozhodnout usnesením (§ 167 odst. 1 občanského soudního řádu), jehož písemné vyhotovení obsahuje předepsané náležitosti (§ 169 občanského soudního řádu) a jež je doručeno účastníkům řízení (§ 168 odst. 2 občanského soudního řádu); soud se tedy nemůže omezit na pouhý výrok a na odůvodnění rezignovat. Výjimka z povinnosti odůvodnění zakotvená v § 169 odst. 2 větě první občanského soudního řádu se na tento typ usnesení nevztahuje a na rozdíl od předběžného opatření zde účastník nemá k dispozici žádný řádný opravný prostředek, v jehož rámci - v navazujícím rozhodnutí - by mu mohly být důvody soudu dodatečně sděleny. Jak Ústavní soud opakovaně dovodil, i usnesení o odkladu právní moci musí obsahovat konkrétní a přezkoumatelné důvody, a to i přes svou dočasnou povahu (srov. nález ze dne 28. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1527/19). Skutečnost, že jde o dočasné procesní opatření, pro které může v ojedinělých případech postačovat i stručnější odůvodnění, nesmí sloužit jako důvod, aby bylo vydáno zcela bez odůvodnění.
20. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud odložil právní moc rozsudku krajského soudu, přičemž tento krok odůvodnil existencí jiného soudního řízení vedeného pod sp. zn. 13 C 148/2025 o vyklizení nemovitosti, v němž jsou účastníky řízení i třetí osoby stojící mimo dovolací řízení. Následně pouze bez dalšího uzavřel, že se odklad právní moci nedotkne právních poměrů jiných osob než účastníků řízení. Toto konstatoval, přestože samotný odklad právní moci Nejvyšší soud ve svém odůvodnění bezprostředně svázal se sporem, v němž se účastní třetí osoba. Pojem "právních poměrů" ve smyslu § 243 písm. b) občanského soudního řádu nelze účelově zúžit toliko na přímou změnu hmotného práva. Za této situace nemohl Nejvyšší soud splnění negativní podmínky pouze bez dalšího konstatovat, ale byl povinen vysvětlit, proč se odklad nedotkne právních poměrů třetích osob, konkrétně žalobce řízení vedeného pod sp. zn. 13 C 148/2025. Odůvodnění Nejvyššího soudu omezené pouze na citaci zákonné podmínky obsažené v § 243 písm. b) občanského soudního řádu tak nenaplňuje požadavky na řádné odůvodnění ve smyslu nálezu sp. zn. II. ÚS 588/25, jakož i nálezu sp. zn. III. ÚS 1872/16 a trpí kvalifikovanou vadou dotýkající se práva na soudní ochranu (srov. obdobně nález ze dne 30. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3022/24).
21. K tomu Ústavní soud připomíná, že občanský soudní řád svěřuje Nejvyššímu soudu pravomoc rozhodnout o odkladu právní moci i bez návrhu. O to více je jeho povinností zkoumat a přezkoumatelně vyhodnotit naplnění obou kumulativních zákonných podmínek, včetně té negativní spočívající v nedotčení práv třetích osob. Tím, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení pouze formálně zopakoval znění zákona bez toho, aby se ve vztahu ke specifikům dané věci a k existenci třetí osoby řádně vyjádřil, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že se Nejvyšší soud pokusil chybějící myšlenkové operace předestřít až dodatečně v řízení před Ústavním soudem. Přezkoumatelnost a ústavní konformita soudního rozhodnutí se posuzuje výlučně podle jeho vlastního písemného odůvodnění v době jeho vydání. Nedostatky odůvodnění nelze zhojit ex post podanými vysvětleními, která se v textu napadeného rozhodnutí vůbec nenacházejí.
22. Popsaná vada se bezprostředně dotýká právního postavení samotných stěžovatelů. Stěžovatelé byli v původním řízení v procesním postavení žalovaných a ve sporu o nahrazení projevu vůle byli úspěšní. Napadeným usnesením o odkladu právní moci Nejvyšší soud - tím, že vykročil ze zákonných mezí svého rozhodování - neústavně pozastavil účinky pro stěžovatele příznivého rozhodnutí. Právě tento bezprostřední zásah do jejich vlastního postavení a právní jistoty činí ze stěžovatelů osoby oprávněné domáhat se ochrany svých práv cestou ústavní stížnosti.
23. Ústavní soud pro úplnost dodává, že na rozdíl od věci řešené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1527/19, kde odklad právní moci pozbyl účinnosti ještě před rozhodnutím Ústavního soudu (a postačovalo proto vyslovit porušení práva tzv. akademickým výrokem), napadené usnesení nadále vyvolává účinky a trvale zasahuje do právní jistoty stěžovatelů. Bylo proto namístě jej zrušit, obdobně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 588/25. Zrušením napadeného usnesení Ústavní soud nepředjímá, jak Nejvyšší soud o návrhu na odklad právní moci, popřípadě o samotném dovolání, rozhodne. Povinností Nejvyššího soudu bude pouze své rozhodnutí - ať již vyhovující, či zamítavé - řádně, byť i stručně, a přezkoumatelně odůvodnit ve vztahu k oběma zákonným podmínkám.
24. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2026 č. j. 22 Cdo 1212/2026-421 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z toho důvodu Ústavní soud napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
25. O žádosti o přednostní projednání návrhu podle § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, neboť rozhodl bez zbytečného odkladu po obdržení vyjádření a repliky stěžovatelů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu