IV. ÚS 1592/09

Odůvodnění

Návrhem, podaným k doručení ve lhůtě uvedené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a splňujícím i ostatní zákonné formální podmínky, stěžovatelky napadly v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. Tvrdily, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv, plynoucích z čl. 3, čl. 11, čl. 36, čl. 37, čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě. Dle jejich přesvědčení mělo se tak stát tím, že označený soud v rozporu s právem na spravedlivý proces nepřihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, nehodnotil důkazy ve vzájemných souvislostech, nýbrž tendenčně, zcela záměrně ignoroval celou řadu důkazů a v této souvislosti v rozporu s § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. konstatoval, že jimi v odvolání předložený důkazní návrh není v systému neúplné apelace přípustným (znalecký posudek znalce z oboru hydrogeologie). Nesprávně a v rozporu s čl. 36 odst. 3 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod měl soud následně rozhodnout i o náhradě nákladů řízení vůči státu, když (oproti předchozímu rozhodnutí) navzdory průtahům neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, aby státu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, protože si stěžovatelky podaly u Ministerstva spravedlnosti žádost o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 182/1998 Sb. za nemajetkovou újmu, způsobenou neodpovídající délkou soudního řízení. Pro tyto výhrady, jež v naraci návrhu blíže rozvedly, se stěžovatelky domáhaly, aby Ústavní soud předmětné rozhodnutí odvolacího soudu nálezem zrušil.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelek vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.

Jak plyne z ustálené judikatury, Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v rovině realizace důkazního procesu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (nálezy sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03 a další). V tom rámci není z důvodů daných mezemi ústavněprávního přezkumu oprávněn (pohledem „další odvolací instance“) přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí ingeruje pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu, spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další).

Záležitost stěžovatelek, o níž Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozhodoval, je nepochybně z hlediska vypořádání se s jednotlivými důkazy jednotlivě a v jejich vzájemných souvislostech a takto s celou relevantní skutkovou situací velmi komplikovanou. Ústavní soud je však toho názoru, že odvolací soud se v návaznosti na rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. června 2007 č. j. 13 C 270/88 974 logicky a věcně řádným způsobem vypořádal s důkazním stavem, který v zákonem přípustných limitech v odvolacím řízení doplnil provedením dalších důkazů, jakož i s dílčími rozpory v provedených důkazech a náležitě (v nezbytném rozsahu) popsal své myšlenkové úvahy, které jej k jeho výsledným vývodům vedly.

Nahlíženo z pozice tvrzení stěžovatelek o nevyjádření se k jejich veškeré (skutkové) argumentaci a provedeným důkazům, Ústavní soud dodává, že se v tomto ohledu požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“, přičemž současně závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06). Hodnocení důkazní situace ze strany Krajského soudu v Ostravě lze považovat za ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, neboť je logicky přesvědčivě odůvodněno a vytváří souvislý a ucelený obraz o jeho skutkovém náhledu. Ani ústavněprávně relevantní otázka opomenutých důkazů se zde neotevírá. Ohledně důkazu znaleckým posudkem Doc. Ing. A. G., CSc., navrženým k provedení odvolacímu soudu, ztotožňuje se Ústavní soud se závěrem Krajského soudu v Ostravě, dle něhož nejde o důkaz přípustný v intencích § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. (s. 4-5 napadeného rozsudku).

Pokud se týče náhrady nákladů řízení vůči státu, i v tomto směru odůvodnění odvolacího soudu ve spojení s obsahem odůvodnění rozsudku nalézacího soudu obstojí, když ten podložil svůj závěr o neshledání důvodů hodných zvláštního zřetele, resp. o nepřiklonění se k možnosti realizace tohoto zákonem předjímaného uvážení konstatováním, že délka soudního řízení bude zohledněna a posouzena v samostatném řízení dle zákona č. 182/1998 Sb. se z toho plynoucími důsledky. Vzhledem k uvedenému byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. srpna 2009

Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu

Odůvodnění

Stěžovatelky v záhlaví označeném řízení o ústavní stížnosti vznesly námitku podjatosti rozvrhem práce Ústavního soudu určeného soudce Pavla Holländera, kterou odůvodnily tím, že k němu "nemají důvěru", neboť působil jako soudce zpravodaj v jiné jejich věci (sp. zn. III. ÚS 160/05), přičemž tehdejší ústavní stížnost byla odmítnuta, aniž by byl vyžádán procesní spis obecného soudu. Stěžovatelky proto navrhly, aby jmenovaný soudce byl z projednání a rozhodování jejich věci vyloučen.

Ve vyjádření k této námitce soudce Pavel Holländer uvedl, že stěžovatelky osobně nezná, k dané věci jiný než úřední vztah nemá, a podjatý se necítí.

Podle § 36 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti; dále též tehdy, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

Tyto podmínky v posuzovaném případě naplněny nejsou. Osobní vztah soudce Pavla Holländera k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům dán není zjevně, a ani stěžovatelky jej netvrdí. Není zde však ani nepřípustný vztah věci, neboť nejenže neexistuje soudcův přímý či alespoň zprostředkovaný právní zájem na projednávané věci, nýbrž rovněž neplatí, že by okolnost, že působil v senátě, který rozhodoval jinou věc stěžovatelek, byla objektivně způsobilá ovlivnit nestrannost jeho rozhodování ve věci projednávané nyní. Ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. , jež se zde uplatní prostřednictvím § 63 zákona o Ústavním soudu přiměřeně, zakotvuje zásadu, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, jež spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci nebo v rozhodování v jiných věcech. Stěžovatelky nedokládají, že by předchozí soudcovské působení Pavla Holländera v jiné jejich věci bylo způsobilé tuto zásadu prolomit, resp. že by jím mohl být konkrétně založen nepřípadný "poměr" ať už k nim samým nebo k dané věci. Stěžovatelkám je pak přiléhavé jen znovu potvrdit, že z pohledu rozhodovacích důvodů, na nichž byl založen výsledek řízení o předchozí ústavní stížnosti (zčásti nepřípustné, zčásti zjevně neopodstatněné), nebylo připojení procesního spisu obecného soudu zapotřebí, jelikož již sama soudní rozhodnutí, jež měl Ústavní soud k dispozici, byla podkladem pro rozhodnutí dostatečným. Lze tedy uzavřít, že o nestrannosti jmenovaného soudce není jakékoli legitimní pochybnosti (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 167/94, I. ÚS 370/04, II. ÚS 105/01, II. ÚS 105/01 a dalších).

Námitce podjatosti proto rozvrhem práce Ústavního soudu určený senát III. ÚS (s personální modifikací, vycházející z toho, že též proti jeho dvěma členům, soudcům Janu Musilovi a Jiřímu Muchovi, směřovala námitka obdobná) nevyhověl; ve vztahu k posledně jmenovaným soudcům nebylo zapotřebí o ní rozhodovat, neboť ku věci dané ústavní stížnosti nejsou soudci přidělenými. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. července 2009

Vladimír Kůrka předseda senátu