Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. R., ze dne 10. 5. 2018, proti postupu Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 70 Co 422/2017 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci vedené pod sp. zn. 32 Nc 10342/2016, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ze dne 10. 5. 2018, označené jako "[d]oplnění stížnosti k Ústavnímu soudu ze dne 7. 5. 2018, datované dne 5. 5. 2015, ke sp. zn.: 32 Nc 10342/2016, 70 Co 422/2017", stěžovatel tvrdil, že v řízení mělo dojít k nesplnění základních procesních podmínek řízení a k porušení základního ústavního práva na zákonného soudce, resp. že účastníci řízení byli odňati svému zákonnému soudci a že tak mělo dojít k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti, jak možno vyvodit z jeho obsahu) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou (tak) dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelův návrh tyto požadavky nesplňuje, jelikož (v prvé řadě) nebyl formálně ani materiálně naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§ 30 a 31 zákona o Ústavním soudu). Stalo se tak i přesto, že stěžovatel byl opakovaně a podrobně Ústavním soudem poučován o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
3. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení - zejména o povinném zastoupení - dostávalo stěžovateli vždy, v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v případech předchozích; lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než prostřednictvím advokáta, jeví se setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým; takto se již Ústavní soud opakovaně vyjádřil např. v řízeních ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1520/15, IV. ÚS 588/14, II. ÚS 70/15, II. ÚS 492/15, III. ÚS 1521/15, IV. ÚS 2098/17, IV. ÚS 4084/16, II. ÚS 3687/16 a dalších). 4. Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci jsou splněny podmínky pro přiměřené použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost z výše uvedeného důvodu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2018
Jan Filip v. r. soudce zpravodaj