IV. ÚS 1651/17

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo ve výroku I. odmítnuto její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015 č. j. 40 ICm 3038/2014, 102 VSPH 75/2016-67, jímž bylo vyhověno odvolání společnosti GERIMO, s.r.o. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2015 č. j. 40 ICm 3038/2014-36. Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že dovolání bylo odmítnuto pro vady, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že v dovolání uvedla, jaké otázky mají být dovolacím soudem posouzeny, jak věc posoudil soud prvního stupně a Vrchní soud v Praze a rovněž uvedla, v čem spatřuje nesprávnost dovoláním napadeného rozsudku. Neuvedla pouze, jaké konkrétní hledisko přípustnosti podle § 237 o. s. ř. se v tomto případě uplatní, ale tato hlediska ocitovala všechna. Odmítnutí dovolání pro takovouto vadu považuje ze přepjatě formalistické a nesprávné. Podle stěžovatelky požadavek na bližší určení toho, o které ze čtyř hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. se jedná, z textu zákona výslovně neplyne. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž jsou obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, při posuzování podání účastníků řízení povinny volit postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, respektive k právu na přístup k soudu.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného dovolání a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že náležitosti dovolání jsou stanoveny v § 241a odst. 2 o. s. ř., v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a). V ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře vymezil, v jakých případech lze dovolání pro nedostatky odmítnout, v jakých případech je odmítnutí odepřením přístupu k soudu, a tedy i porušením ústavně zaručených práv dovolatelů (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/13, IV. ÚS 266/14, III. ÚS 651/14, III. ÚS 1675/14, II. ÚS 152/16 či IV. ÚS 915/16). Při posuzování ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro vady Ústavní soud posuzuje každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti věci a obsah uplatněného dovolání z hlediska vymezení jeho přípustnosti a důvodnosti. Ústavní soud má ovšem za to, že náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Z obsahu dovolání je zřejmé, že stěžovatelka v něm neuvedla, v čem spatřovala přípustnost dovolání (tuto okolnost stěžovatelka ani nerozporuje), přičemž stěžovatelkou eventuálně uplatňované hledisko přípustnosti dovolání nebylo možné dovodit ani z celkového obsahu dovolání, neboť v podstatě zpochybnila výklad zastávaný odvolacím soudem a omezila se na citaci textu § 237 o. s. ř. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky řádně zabýval a své závěry o jeho odmítnutí také adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Zejména poukázal na to, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. K tomu odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, 29 Cdo 2394/2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a judikaturu Ústavního soudu. Za dané situace, kdy stěžovatelka požadovaným způsobem nevymezila, v čem přesně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale pouze obecně citovala celé ustanovení § 237 o. s. ř. bez vztahu ke konkrétní otázce, nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že odmítl podle § 243f odst. 2 o. s. ř. dovolání, které základní náležitost postrádalo. Svůj postup přitom řádně zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil. Ústavní soud zdůrazňuje, že odpovědnost za obsah dovolání nese výhradně dovolatel (který musí být právě proto zastoupen advokátem) a Nejvyšší soud jej podle § 243b o. s. ř. k odstranění vad podání nevyzývá (srov. např. IV. ÚS 266/14, III. ÚS 651/14, IV. ÚS 420/16, IV. ÚS 2750/15) Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu