IV. ÚS 1666/26: Rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků

Odůvodnění

Podstata věci

1. Tento nález připomíná, že i při rozhodování o osvobození od soudního poplatku (§ 138 občanského soudního řádu) musí civilní soudy ctít ústavní principy, včetně předvídatelnosti soudního rozhodování. Byť civilní soudy stěžovatele již v minulosti osvobodily od soudního poplatku za odvolání, tentokrát za stejného skutkového stavu rozhodly naopak, aniž by vysvětlily proč. Tím jim znemožnily přístup k odvolacímu soudu.

Popis věci a její procesní vývoj

2. Stěžovatelé byli žalovanými v civilním sporu o zaplacení 1,5 mil. Kč. Spor se týkal dluhu, který vzešel ze smlouvy o půjčce, kde stěžovatelé byli spoludlužníky. Okresní soud v Kladně částečným rozsudkem rozhodl, že stěžovatelé musí společně a nerozdílně zaplatit 1,5 mil. Kč spolu s příslušenstvím a zaplatit náhradu nákladů řízení.

3. Stěžovatelé se odvolali. Soudní poplatek za odvolání byl 75 tis. Kč, požádali proto o osvobození od soudního poplatku. Okresní soud žádosti nevyhověl a osvobození od soudního poplatku napadeným usnesením nepřiznal, neboť stěžovatelé netvrdili ani nedoložili skutečnosti, které jsou rozhodné pro posouzení jejich osobních, majetkových a výdělkových poměrů. Stěžovatelé se odvolali a odkázali na dřívější rozhodnutí téhož okresního soudu, který jejich podobné žádosti vyhověl (usnesení ze dne 17. 9. 2024 č. j. 18 C 13/2023-143). Krajský soud v Praze odvolání nevyhověl a napadené rozhodnutí okresního soudu potvrdil taktéž napadeným usnesením. Posouzení žádosti je totiž přísně individuální. Tato věc se liší od předchozí věci v tom, že stěžovatelé nyní neuvedli takové okolnosti, které by umožnily věcně rozhodnout o osvobození od soudního poplatku za odvolání.

Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že první stěžovatel má jen starobní důchod, druhý je sice zaměstnán, ale jeho průměrná měsíční mzda činí 18,5 tis. Kč. Oba jsou zatíženi exekucí. Jejich poměry jim nedovolují, aby zaplatili soudní poplatek. Nikdo jim peníze nepůjčí. Stěžovatelé poukazují na jiné soudní řízení, kde jim tentýž okresní soud vyhověl a osvobodil je od soudního poplatku za odvolání (soudní poplatek byl tehdy cca 27 tis. Kč). Nyní však soudy rozhodly přesně naopak. Nynější věc se skutkově ani právně neliší od předchozí věci. Pokud civilní soudy v rozporu s dřívějším rozhodnutím jejich žádosti nevyhověly a odchylné rozhodnutí nevysvětlily, znemožnily jim přístup k odvolacímu soudu.

Shrnutí řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyjádření civilních soudů.

6. Krajský soud odmítl, že by porušil základní práva stěžovatelů. Vycházel z právní úpravy, judikatury a komentářové literatury. Proto trvá na svém rozhodnutí. S klíčovými námitkami stěžovatelů se vypořádal, nepostupoval ani svévolně, ani přepjatě formalisticky.

7. Okresní soud uvedl, že stěžovatelé jej v žádosti o osvobození od soudních poplatků vůbec neupozornili, že již v minulosti jiné jejich žádosti vyhověl. Není v možnostech soudu, aby znal každé své procesní rozhodnutí, které vydal v jiném soudním řízení se stejnými účastníky. Okresní soud uznává, že stěžovatelé doložili své osobní, majetkové a výdělkové poměry obdobně jako v dřívějším soudním řízení (kde byl soudní poplatek výrazně nižší). Kladné, ovšem zastaralé rozhodnutí o osvobození od soudního poplatku ale soud nezavazuje. Nezakládá ani do budoucna nárok na další osvobození. Každou žádost je třeba posuzovat podle toho, jak vysoký je soudní poplatek, o jakou věc jde a jaké jsou další významné okolnosti. Okresnímu soudu není zřejmé, proč v minulosti stěžovatele osvobodil od soudního poplatku, i když neměl dostatek údajů. V nynější věci stěžovatelé neunesli břemeno tvrzení a důkazní ohledně jejich poměrů (uvedli jen srážku ze mzdy v důsledku exekuce). Protože nic neuvedli, okresní soud nemohl nic hodnotit. Osvobození od soudního poplatku je výjimečným institutem, nelze jej nadužívat.

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ve věci není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

V. Posouzení ústavní stížnosti 9. Ústavní pořádek jednotlivcům nezaručuje, aby se mohli bez omezení obracet na soudy. Naopak, přístup k soudům lze různými způsoby omezit, resp. podmínit. Konkrétní regulaci ústavní pořádek ponechává na zákonodárci (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). Typickou podmínkou je zaplacení soudního poplatku (zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).

10. Zákonodárce pamatoval též na situace, kdy by přísné lpění na zaplacení soudního poplatku bylo nepřiměřeně tvrdé. Aby se předešlo odepření práva na přístup k soudu z ryze finančních důvodů, zákonodárce upravil též osvobození od soudního poplatku. Procesní předpisy rozeznávají několik druhů osvobození: osobní, věcné a individuální. Nyní jde o posledně uvedené, jmenovitě § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, k němuž existuje bohatá judikatura (obecně např. nálezy ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 2432/08 a ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3112/17, body 14 až 17).

11. Smyslem a účelem individuálního osvobození je, aby měli jednotlivci přístup k soudu také tehdy, pokud se nacházejí v tíživé situaci. Zda se jednotlivci osvobozují či neosvobozují, posuzují civilní soudy. Stále však platí, že civilní soudy musí při rozhodování o osvobození od soudního poplatku pamatovat na základní ústavněprávní požadavky. Rozhodování musí být prosto svévole či excesů z principů spravedlnosti (např. nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11, body 15 až 17, v navazující judikatuře opět nález II. ÚS 3112/17, bod 18).

12. Příkladem neústavního rozhodování o osvobození od soudního poplatku jsou i případy, kdy soud neosvobodil účastníka, přestože v jiné, skutkově a právně podobné věci osvobozen byl (nález ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 3279/23, Ostravská těžební, body 20 násl.; dále nálezy ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1966/18 a opět II. ÚS 3112/17, bod 18).

13. Ústavní soud souhlasí s civilními soudy, že každá žádost o osvobození od soudního poplatku se posuzuje individuálně (srov. nález ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2856/08). Individuálně ale neznamená, že mohou rozhodnout jednou tak, podruhé jinak, pokud jde o skutkově a právně obdobné případy, které se týkají stejných osob. Takový postup by narážel na ústavní princip předvídatelnosti soudního rozhodování a vůbec na ústavní zákaz svévole. Důvěra jednotlivců v konzistenci soudního rozhodování si zasluhuje ochranu též při rozhodování o osvobození od soudního poplatku (srov. nálezy II. ÚS 3112/17, bod 20, a II. ÚS 1966/18, body 14, 15 a 18).

14. Zásadu stejného rozhodování srovnatelných věcí téhož účastníka týmž soudem samozřejmě nelze vykládat absolutisticky. Na jedné straně stojí ústavní imperativ zákazu svévole v rozhodování a ústavním pořádkem chráněná důvěra adresáta rozhodnutí v to, že k němu bude soud přistupovat konzistentně s tím, jak o něm rozhodoval v minulosti. Naproti tomu stojí změna relevantních skutkových okolností, která opodstatní rozhodnutí odlišné od rozhodnutí předchozího. Právě u posuzování žádostí o osvobození od soudních poplatků půjde pravidelně o rozhodování citlivé na měnící se skutková východiska předložená žadatelem soudu. V neposlední řadě však není možno pominout ani esenciální předpoklad každého soudcovského rozhodování, totiž snahu každého soudce o nalezení správného výkladu práva. Na soudu ale leží břemeno snést dostatečné a přesvědčivé argumenty pro správnost jeho nového názoru. Jen tímto transparentním postupem bude ochráněna důvěra adresáta rozhodnutí v právo a vyloučena svévole v rozhodování (srov. např. rozsudek NSS ze dne 26. 8. 2009 č. j. 1 As 39/2009-88, bod 20).

15. Nemožnost změny rozhodování ve vztahu k témuž účastníkovi by v podstatě znamenala rigiditu aplikace práva, rigiditu založenou čistě mechanicky na nejstarším rozhodnutí, a to bez ohledu na (eventuálně) nesprávný výklad práva nebo nesprávné hodnocení faktů. Ústavní pořádek tedy nezakazuje soudům, aby o návrhu na osvobození od soudních poplatků rozhodly jinak. Pokud ale rozhodnou jinak, tíží je výše popsané argumentační břemeno. Soudy nesmí argumentovat povšechně, ale musí přednést přesvědčivé argumenty, proč navzdory předchozímu rozhodnutí je třeba rozhodnout jinak. To platí dvojnásob v případě, kdy sám účastník upozorní na jiné rozhodnutí, které jej osvobodilo od soudního poplatku. Nestačí, pokud se soud omezí na argumentaci typu, že jiná rozhodnutí nejsou pro něj závazná či že otázka osvobození se posuzuje přísně individuálně (srov. nález II. ÚS 3112/17, bod 27, a nález III. ÚS 3279/23, Ostravská těžební, bod 21).

16. Ústavní soud si vyžádal oba soudní spisy (sp. zn. 18 C 13/2023 a 22 C 13/2022) a porovnal údaje, které stěžovatelé doložili o osobních, majetkových a výdělečných poměrech v obou řízeních. Vyplněné formuláře včetně doložených listin se nijak zásadně neliší. To ostatně uznává i okresní soud (viz vyjádření cit. v bodě 7 shora). První stěžovatel uváděl, že jediným zdrojem jeho příjmu je starobní důchod. Byť se jeho výše lišila, nešlo o významný rozdíl; částka se lišila jen o 2 tis. Kč. Dále uvedl, že jediným majetkem větší hodnoty je třetinový spoluvlastnický podíl na nemovité věci, ovšem zatížený exekucí. A konečně, má dluh ve výši 5,5 mil. Kč a musí měsíčně - kvůli exekuci - splácet částku v nižších jednotkách tisíc korun. Podobně dokládal své poměry též druhý stěžovatel. Jako zdroj příjmu uvedl tutéž práci u téhož zaměstnavatele. Ani zde se výše mzdy zásadně nelišila (nanejvýš o 2 tis. Kč). Stejně jako první stěžovatel vlastnil i druhý stěžovatel třetinový spoluvlastnický podíl na stejné nemovité věci (též zatížený exekucí) a měsíčně platil - taktéž kvůli exekuci - 1500 korun. Od osvobozujícího usnesení (17. 9. 2024) uběhlo krátce přes rok a půl (napadené usnesení okresního soudu bylo vydáno 22. 4. 2026). Na každou výzvu stěžovatelé včas reagovali. 17. Okresní soud tedy vycházel ze stejných majetkových či jiných poměrů a ze stejných údajů, jako když rozhodoval o první žádosti stěžovatelů o osvobození od soudního poplatku. Stěžovatelé mohli legitimně očekávat, že soudy rozhodnou ve skutkově a právně srovnatelných případech stejně. To se však nestalo. Otázkou proto je, zda soudy unesly argumentační břemeno, které je tíží.

18. Oba soudy zdůraznily, že stěžovatelé neunesli břemeno tvrzení a důkazní. Vyčetly jim, že kromě měsíčních srážek v důsledku exekuce neuvedli nic jiného. Krajský soud se s upozorněním na předchozí osvobození od soudního poplatku vypořádal následovně: "Odlišnost nynějšího rozhodnutí tak nespočívá v neodůvodněném odklonu od dřívější rozhodovací praxe, nýbrž v tom, že v projednávané věci žalovaní ani přes výzvu prvostupňového soudu nepředložili takové úplné údaje o svých poměrech, které by umožňovaly osvobození od soudních poplatků přiznat" (bodu 13 usnesení). Tím se soudy vyhnuly ústavní povinnosti přesvědčivě odůvodnit odchylné rozhodnutí (viz bod 15 shora). Není jasné, v čem konkrétně se nynější věc liší od té předchozí. V obou šlo o žaloby na plnění, které měly mnoho společného: stěžovatelé byli spoludlužníci, resp. ručitelé, kteří se zavázali splnit dluh s původem v úvěrové smlouvě, resp. smlouvě o půjčce. Ústavnímu soudu není zřejmé, zda a jak významně se poměry stěžovatelů změnily, aby odůvodnily jiné rozhodnutí. Právě krátká doba, která uběhla, spíše svědčí tomu, že soudy rozhodovaly za téměř shodných okolností, jakkoli se výše soudního poplatku lišila (nyní byla téměř trojnásobně vyšší). Soudy ani nijak nevysvětlily, v čem se snad první usnesení mýlí.

19. Byť okresní soud ve vyjádření své dřívější rozhodnutí kritizuje (srov. bod 7 shora), takovou argumentaci měl užít již v napadeném usnesení. Ústavní soud rozumí, že není v silách okresního soudu znát všechna procesní rozhodnutí. Nyní však jde o žádost stejných osob. Stěžovatelé vskutku měli z opatrnosti již v žádosti o osvobození od soudního poplatku okresní soud upozornit, že je již v minulosti osvobodil. Nakonec tak, byť později, v odvolání učinili. Nejpozději krajský soud jako soud odvolací měl proto zpozornět, že bude třeba přesvědčivě odůvodnit, proč osvobození od soudního poplatku přesto nepřipadá v úvahu. To se však nestalo. Krajský soud nepředložil žádnou přesvědčivou argumentaci ve prospěch změny; v zásadě jen setrval na argumentaci okresního soudu.

Závěr

20. Také při rozhodování o osvobození od soudního poplatku musí civilní soudy respektovat ústavní principy včetně předvídatelnosti soudního rozhodování. Soud se může odchýlit od závěrů již jednou vynesených ve věcech stejných žadatelů o osvobození, musí ale unést argumentační břemeno. Toto břemeno jej tíží, pokud účastník upozorní na jiné rozhodnutí ve srovnatelné věci, která se ho týkala. Ústavní význam tomu dodává to, že pokud soud nepřizná osvobození od soudního poplatku, může tím fakticky i bránit v přístupu k soudu.

21. Nyní oba soudy rozhodly jinak, aniž by přesvědčivě vysvětlily proč; krajský soud se vůbec nevypořádal s argumentací stěžovatelů, kteří soud upozornili na opačné, zhruba půl druhého roku staré rozhodnutí v jejich srovnatelné věci. Tím oba soudy stěžovatelům neústavně odepřely právo na přístup k odvolacímu soudu a porušily tak čl. 36 odst. 1 Listiny.

22. Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti a zrušil obě napadená usnesení [§ 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. září 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu