Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. V., advokáta, zastoupeného Mgr. Olgou Němcovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v [adresa] směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 13/2012 ze dne 7. března 2012 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do jeho práva na ochranu majetku a na získávání prostředků pro životní potřeby prací domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 20/2006 ze dne 17. ledna 2012 byl podle § 151 odst. 3 trestního řádu a contrario zamítnut návrh stěžovatele, aby mu byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů společného zmocněnce 356 poškozených. Proti tomuto usnesení podal stěžovatele stížnost, která byla v záhlaví citovaným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zamítnuta.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů, které zamítly jeho návrh na přiznání odměny a hotových výdajů společného zmocněnce poškozených v trestním řízení, přičemž právní důvod, proč tak obecné soudy rozhodly, vyplývá z rozdílu mezi zvoleným zmocněncem na základě rozhodnutí o výběru společného zmocněnce podle § 44 odst. 2 trestního řádu, jak se stalo v této věci, a ustanoveným zmocněncem podle § 51a trestního řádu, kdy náklady vzniklé s jeho přibráním hradí stát.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. K tomu však v projednávané věci rozhodně nedošlo.
Obecné soudy uzavřely, že v případě stěžovatele šlo o zastupování společným zmocněncem podle § 44 odst. 2 trestního řádu, a nikoli o případ ustanoveného zmocněnce ve smyslu § 51a trestního řádu, kdy náklady vzniklé s jeho přibráním hradí stát, a to za podmínek, že poškozený osvědčí, že nemá dostatek prostředků, aby hradil náklady vzniklé přibráním zmocněnce, a na jeho návrh o tom rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce.
Obecné soudy tak podle náhledu Ústavního soudu odměnu a náhradu hotových výdajů stěžovateli nepřiznaly správně, přičemž své závěry o tom, že ve věci stěžovatele je namístě aplikace § 151 odst. 1 trestního řádu v tom smyslu, že stát nenese vlastní náklady poškozeného, ani vydání způsobená zvolením zmocněnce, logicky a srozumitelně odůvodnily. V podrobnostech Ústavní soud pouze odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, kterým nemá co vytknout. Tato rozhodnutí jsou také v souladu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2883/10 ze dne 8. prosince 2011, řešícím stejnou situaci jako nastala v případě stěžovatele, a Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze na ně ve svých rozhodnutích též odkazují.
Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2012 Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu