Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro nepřípustnost4× citováno

Spisová značka

IV. ÚS 1789/16

Téma · generováno AINepřípustnost ústavní stížnosti bez napadení dovolání

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 21. 7. 2016Zpravodaj: Sládeček VladimírTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2016:4.US.1789.16.1
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FODotčený orgán: SOUD - KS Hradec KrálovéNapadený akt: rozhodnutí souduPodání: 2. 6. 2016Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti nikoli poslednímu rozhodnutí

Shrnutí · generováno AI

Stěžovatel napadl odsuzující rozsudek, ale ačkoliv podal dovolání, nenapadl následné rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto. Ústavní soud proto stížnost odmítl jako nepřípustnou, protože nebyl napaden poslední dostupný procesní prostředek.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Procesní rozhodnutí bez meritorního výkladu. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, musí stěžovatel po vyčerpání dovolání napadnout ústavní stížností i rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto posledním procesním prostředku. Nenapadne-li je a brojí jen proti předchozímu rozhodnutí, je ústavní stížnost nepřípustná a odmítne se podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
    Zobrazit v textu
  • Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat.
    Zobrazit v textu
  • Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (1) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. Evženem Zachariášem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 24. 6. 2015 č. j. 14 To 132/2015-801, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 8, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a šesti měsíců.

Stěžovatel byl v napadeném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích poučen o možnosti podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Tuto možnost využil, dovolání podal, avšak Nejvyšší soud je svým usnesením ze dne 23. 2. 2016 č. j. 7 Tdo 207/2016-38 odmítl.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

V daném případě stěžovatel sice využil svého práva a podle ustanovení § 265a trestního řádu podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích mimořádný opravný prostředek - dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016 č. j. 7 Tdo 207/2016-38. Toto rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl, Nejvyšší soud nebyl označen ani jako účastník řízení. Protože ani v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nijak nepolemizuje, Ústavní soud nemohl než posoudit ústavní stížnost jako návrh směřující výhradně proti označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích.

Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05 a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.

Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2016

JUDr. Vladimír Sládeček soudce zpravodaj

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací