IV. ÚS 183/04

Odůvodnění

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 6. 2004 se M. P. (dále jen "stěžovatel"), nar. [datum], tč. ve vazbě, domáhal, aby Ústavní soud zrušil shora uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Usnesením policejního komisaře Policie ČR, Správy Severomoravského kraje, ze dne 9. 5. 2004, čj. ČTS: PSM-81/HK-21-2004, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele z přípravy k trestnému činu padělání a pozměňování peněz dle § 7 odst. 1 tr. zákona k § 140 odst. 2 a 3 písm. b) tr. zákona s odkazem na ust. § 143 tr. zákona v souběhu s přípravou k tr. činu podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 tr. zákona. Z usnesení vyplývá, že v době do 7. 5. 2004 měl prostřednictvím dalších osob na základě osobních a telefonických kontaktů a jednání s dalšími osobami organizovat na území ČR nákup nejméně 18.000 ks padělaných šeků Money Order Security americké banky PACIFIC NATIONAL BANK, Los Angeles, Californie, U.S.A., v celkové hodnotě 36 000 000 USD, v úmyslu tyto dále udat jako šeky pravé v jedné ze zahraničních bank na území Švýcarska. Usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 31. 5. 2004, čj. 3 KZv 27/2004, byla stížnost obviněného stěžovatele jako nedůvodná zamítnuta. Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními byl porušen čl. 8 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny. Dle jeho přesvědčení usnesení o zahájení trestního stíhání nesplňuje požadavky § 160 odst. 1 tr. řádu. Zejména neobsahuje jakýkoliv údaj o subjektivní stránce trestného činu ve vztahu k údajné padělatelnosti šeků, které měly být předmětem připravované transakce. Nejasná je také doba páchání trestné činnosti, neboť v usnesení je pouze údaj "v době do 7. 5. 2004". K trestnému činu zcela chybí vylíčení objektivní stránky skutkové podstaty, neboť absentuje údaj o tom, kdo měl být uveden v omyl, případně omylu koho mělo být využito nebo komu měly být zamlčeny podstatné skutečnosti a jakým způsobem mělo být vše provedeno. Údajné organizování trestné činnosti je popsáno nedostatečně a vágně, chybí jakákoliv individualizace, přitom v této trestní věci je stíháno celkem osm obviněných. Usnesení o zahájení trestního stíhání je proto nezákonné, a tudíž stěžovatel není stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Dále uvedl, že spoluobviněný R. G. podal také stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, jež obsahovalo skutkovou větu obsahově naprosto stejnou se skutkovou větou obvinění stěžovatele. Této stížnosti krajská státní zástupkyně vyhověla a usnesení o zahájení trestního stíhání jmenovaného jako nezákonné a neodůvodněné zrušila. Takto dle přesvědčení stěžovatele postupovala ve stejné věci rozdílně. S touto námitkou, uplatněnou advokátem stěžovatele, se krajská státní zástupkyně v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevypořádala. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02. Závěrem stěžovatel uvedl, že podání ústavní stížnosti není samoúčelné a souvisí se základním právem na osobní svobodu. Je-li totiž nezákonné zahájení trestního stíhání, není ani vazba zákonná, a proto obviněný musí být propuštěn na svobodu. Krajské státní zastupitelství v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že v předmětné trestní věci byly splněny podmínky § 67 tr. řádu, když dosud zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Pokud jde o usnesení o zahájení trestního stíhání R. G. po jeho zrušení dne 10. 5. 2004 bylo téhož dne opět usnesením policejného orgánu zahájeno jeho trestní stíhání. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2004 bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby, přičemž soud nepřijal písemný slib obviněného ani nabídku peněžité záruky. Závěrem Krajské státní zastupitelství v Ostravě uvedlo, že z uvedených skutečností vyplývá závěr, že trestní stíhání proti stěžovateli je vedeno důvodně a v souladu s trestním řádem. Dále připojilo kopii usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 1 To 447/2004, kterým byly zamítnuty stížnosti spoluobviněných M. P. a Ing. J. P. proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2004 o jejich vzetí do vazby. Policie ČR, Správa Severomoravského kraje, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapitulovala důvody zahájení trestního stíhání stěžovatele a dalších spoluobviněných. Dále uvedla, že skutkem v trestněprávním smyslu se rozumí souhrn trestněprávních relevantních skutečností, které odpovídají znakům skutkové podstaty trestného činu. V uvedené trestní věci byl skutek v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 9. 5. 2004 popsán takovým způsobem, že se do jeho vymezení promítly všechny zákonné znaky přípravy k popsaným trestným činům, kdy dále policejní orgán svým podáním ze dne 10. 5. 2004 upravil danou skutkovou větu původního usnesení o zahájení trestního stíhání, kdy byly rozvedeny některé skutečnosti oproti předmětnému usnesení navíc, ale podstata skutku se nezměnila. Ústavní soud vyžádal trestní spis Policie ČR, Správy Severomoravského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, ČTS: PSM-81/HK-21-2004, svazek 1 a svazek 2, a poté, co se seznámil s jejich obsahem a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že obvinění stěžovatele z trestného činu bylo učiněno nezákonně, čímž byl porušen čl. 8 odst. 2 věta prvá Listiny, dle něhož "(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. (...)", a čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož "(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu." Obě výše uvedená základní práva jsou obsažena v "trestní větvi" článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z toho důvodu bude Ústavní soud dále odkazovat pouze na posledně uvedený článek, jehož relevantní ustanovení zní:

"1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) projednána (...) soudem (...), který rozhodne (...) o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. (...).

3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:

a) být neprodleně (...) podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;

b) mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby; (...)".

Ústavní soud připomíná, že požadavek spravedlivosti řízení, zakotvený v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, musí být posouzen s ohledem na řízení jako celek. Základní procesní podmínkou pro zásah Ústavního soudu je tedy skutečnost, že řízení je skončeno - jinak řečeno že stěžovatel využil všech procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění; dále jen "zákon o Ústavním soudu") - viz např. nezveřejněné usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 568/03. V daném případě stěžovatel brojí proti vznesení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. řádu, tedy proti rozhodnutí vydaném v úvodní fází trestního stíhání, které evidentně nelze považovat za konečné rozhodnutí ve věci. Za takové situace, kdy řízení jen započalo a věc není pravomocně skončena, tudíž otázku, zda trestní řízení jako celek bylo spravedlivé, nelze vůbec posoudit. Z toho důvodu Ústavní soud tu část ústavní stížnosti, jež tvrdí porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy), považuje za nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, pro nevyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z výše uvedeného ovšem nelze dovodit, že stěžovatel jako obviněný nepožívá po vznesení obvinění vůči němu žádná ústavně zakotvená základní práva. V tomto směru nutno poukázat především na ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, jež výslovně formuluje potřebu věnovat zvláštní pozornost sdělení "obvinění". Pokud jde o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k citovanému ustanovení Úmluvy, lze poukázat např. na rozsudek ve věci Dallos proti Maďarsku, 2001 (uveřejněno pod č. 185, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 6/2001). Podle Evropského soudu pro lidská práva podrobný popis trestného činu hraje v trestním řízení velmi důležitou roli tím, že je to od okamžiku jeho doručení, kdy je podezřelý písemnou formou upozorněn na skutkovou a právní podstatu obvinění proti němu (viz např. rozsudek ESLP ve věci Kamasinski proti Rakousku, 1989, uveřejněný na internetových stránkách ESLP). Čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy dává obviněnému právo nejen být informován o "důvodech" obvinění, tj. o činech, jichž se měl dopustit a na nichž je obvinění založeno, ale také o právní charakterizaci, která je těmto činům dávána. Tato informace by měla být podrobná (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pélissier a Sassi proti Francii, 1999, uveřejněný na internetových stránkách ESLP a též pod č. 66 v časopise Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 6/1999). Dosah citovaného ustanovení musí být posouzen především ve světle obecnějšího práva na spravedlivý proces, zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy. V trestních věcech je poskytnutí plné, detailní informace o obvinění dotčené osobě, a tudíž o právní kvalifikaci, kterou může v projednávaném případu přijmout soud, zásadní předběžnou podmínkou pro zajištění toho, že řízení bude spravedlivé. V tomto ohledu musí být poznamenáno, že čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy neukládá žádný zvláštní formální požadavek, pokud jde o způsob, jakým má být obviněný informován o povaze a důvodu obvinění. Ustanovení článku 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy jsou spolu propojena a na právo být informován o povaze a důvodu obvinění musí být nahlíženo ve světle práva obviněného na přípravu obhajoby. K otázce náležitostí obvinění a ústavněprávním aspektům s tím spojeným se Ústavní soud vyjádřil mj. ve svém (nepublikovaném) usnesení ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 568/03. Z jeho odůvodnění lze uvést následující: "Stěžovatel svojí ústavní stížností de facto brojí proti trestnímu stíhání jako takovému, resp. jeho zahájení. K tomu Ústavní soud připomíná, že trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá v přípravném řízení permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatel má ke své obhajobě v této fázi řízení k dispozici procesní prostředky, za které nutno považovat i právo obrátit se na státního zástupce a žádat postup ve smyslu např. ust. § 157a tr.řádu. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném trestním řízení třeba považovat, s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity. Z uvedeného plyne, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz např. usnesení III. ÚS 539/98, ze dne 3.5.1999). Doručením usnesení o zahájení trestního stíhání je realizována zásada řádného zákonného procesu zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 1 tr. řádu, podle níž nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Závěr, že takové usnesení je schopné zasáhnout sféru ústavně zakotvených základních práv či svobod, dle názoru Ústavního soudu může přicházet v úvahu jen za situace, kdy by usnesení o zahájení trestního stíhání bylo spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možno odčinit jinak nebo například pokud by zahájení trestního stíhání, respektive rozhodnutí státního zástupce o přezkumu stížnosti proti usnesení o jeho zahájení vykazovalo znaky evidentní libovůle, popř. postrádalo dostatečné odůvodnění; právě absolutní nedostatek takového odůvodnění vedl Ústavní soud ke kasaci rozhodnutí státního zástupce ve věci III. ÚS 511/02, (...). Stěžovatelův případ je však jiný, neboť stěžované usnesení státní zástupkyně (...) odůvodnila sice stručně, ale v rozsahu, který v žádném případě nemůže vést ať už k závěru o jeho absolutní nepřezkoumatelnosti nebo k závěru, že by toto rozhodnutí bylo výsledkem protiústavní svévole. V dále probíhajícím trestním řízení bude na obecných soudech, aby při šetření všech pravidel trestního procesu v řízení rozhodly. Jen tyto soudy - a nikoli soud Ústavní - jsou povolány k rozhodování o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny). Je úkolem a povinností těchto soudů, aby při svém rozhodování nevykročily z kautel ústavnosti." K projednávanému případu Ústavní soud poznamenává, že dle jeho názoru stěžovatel i jeho právní zástupce byli napadenými rozhodnutími dostatečně podrobně informováni jak o právní kvalifikaci, kterou může v případě stěžovatele přijmout soud, tak o obecných skutkových otázkách, na nichž tato právní kvalifikace může být založena. Důvodností obvinění se navíc zabýval jak Okresní soud v Ostravě, v souvislosti s vydáním usnesení o vzetí obviněného do vazby, tak i Krajský soud v Ostravě v souvislosti s rozhodování o stížnosti proti usnesení o vazbě (tato usnesení ovšem stěžovatel projednávanou ústavní stížností nenapadl, a tudíž Ústavní soud se otázkou, zda zbavení svobody stěžovatele v důsledku vazby bylo v souladu se zárukami obsaženými v čl. 8 odst. 2 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, nezabýval). Ústavní soud se ztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že téměř obsahově stejné usnesení policejního komisaře o zahájení trestního stíhání spoluobviněného R. G. ze dne 9. 5. 2004, ČTS: PSM - 81/HK-21-2004, bylo ke stížnosti jmenovaného krajskou státní zástupkyní zrušeno jako nezákonné usnesením ze dne 10. 5. 2004. I nadále se však domnívá, že důvodem pro jeho zásah v daném kontextu by bylo pouze stěžovatelovo pravomocné odsouzení za trestný čin, z něhož vůbec nebyl obviněn, v důsledku čehož by bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zahrnující též právo mít přiměřené možnosti k přípravě obhajoby, nehledě na to, že Ústavní soud v žádném případě není vázán - jak se snad stěžovatel domnívá - postupem a citovaným rozhodnutím krajského státního zastupitelství; ke správnosti či nesprávnosti tohoto rozhodnutí týkajícího se jiné osoby nehodlá se Ústavní soud v souvislosti s ústavní stížností nyní posuzovanou vyjadřovat. Ústavní soud proto uzavírá, že na základě skutečností uvedených v obvinění stěžovatel měl a má příležitost se rozhodnout, jakým směrem vést obhajobu a na ni se připravit. Je tudíž toho názoru, že stěžovatelova práva být podrobně informován o povaze a důvodu obvinění a mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby, zakotvená v čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy, v dané fázi trestního řízení nebyla porušena. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jednak jako nepřípustný a jednak jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. října 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu