Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti L. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Vilémem Peřinou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014 č. j. 4 Tdo 198/2014-32, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2013 č. j. 11 To 56/2013-887 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2013 č. j. 51 T 1/2009-839, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, za což mu byl uložen trest odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále stěžovatel navrhuje i zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v průběhu trestního řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že v rámci svých cest do Spolkové republiky Německo a z Rakouské republiky do České republiky skutečně převážel psychotropní látku metamfetamin. Stejně tak považuje za neprokázanou skutečnost, že při každé z těchto cest měl převážet nejméně 500 gramů této psychotropní látky. Stěžovatel dále uvádí, že skutková zjištění trestních soudů jsou v rozporu s provedenými důkazy.
Ústavní soud uvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud trvale vychází z předpokladu, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98).
V souvislosti s projednávanou věcí nelze přehlédnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními a skutkovými závěry trestních soudů stejným způsobem, jakým to činil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby, přičemž soudy se těmito námitkami opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či III. ÚS 376/03).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že soudy založily svá rozhodnutí na ucelené soustavě důkazů, které se vzájemně doplňují a prokazují vinu ze spáchání stíhaného skutku. Trestní soudy srozumitelným a logickým způsobem odůvodnily, že k rozhodným skutkovým zjištěním dospěly především na základě svědeckých výpovědí a provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Domluvy stěžovatele s dalšími osobami podílejícími se na dané trestné činnosti zachycené při těchto odposleších byly sice prováděny konspirativně v jednoduchém "kódu" (komunikující osoby nemluví výslovně o drogách a jejich převozu, ale metaforicky hovoří o "malování", "malířské štětce", o tom, že "je vymalováno", apod.), avšak trestní soudy dokázaly z ostatních důkazů spolehlivě dovodit pravý význam těchto hovorů. Zásadní význam v tomto směru měla existence dřívějších rozhodnutí trestních soudů, konkrétně rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. 50 T 3/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2009 sp. zn. 11 To 46/2009, kterými došlo k odsouzení dalších osob za vývoz a dovoz metamfetaminu, přičemž jako jeden z kurýrů byl označen stěžovatel.
Lze tedy shrnout, že trestní soudy se při svých skutkových a právních závěrech nedopustily žádného logického excesu, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se též s námitkami vznesenými obhajobou. Ústavní soud proto musí konstatovat, že neexistují žádné důvody pro kasační zásah z jeho strany.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu