Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. F., zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 23. března 2016 č. j. 59 Co 15/2016-243 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. října 2015 č. j. P 271/2013-212, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. 6. 2016 a doplněné podáním ze dne 1. 7. 2016 napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a domáhá se jejich kasace tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu soukromého a rodinného života a právo na péči o děti (čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4) a právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a právo na respektování rodinného a soukromého života (čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje: Okresní soud ve Zlíně v řízení ve věci péče o nezletilého [nezletilý] rozhodl o návrhu otce na snížení výživného a úpravě styku s nezletilým tak, že se výživné, stanovené rozsudkem téhož soudu ze dne 13. 8. 2014 č. j. P 271/2013-65 snižuje od právní moci rozsudku z částky 3 000,- Kč měsíčně na částku 2 500,- Kč měsíčně (výrok I.). Soud dále upravil rozsah styku nezletilého Víta s otcem (výrok II.).
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně na základě odvolání matky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka oběma soudům vytýká, že při rozhodování o návrhu otce na snížení výživného na nezletilého V. a o úpravě styku nevzaly do úvahy veškeré okolnosti projednávané věci a tím porušily rovnost mezi rodiči. V souvislosti s výkonem své osobní péče o nezletilého syna poukazuje na závěry vyplývající z nálezu ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. I. ÚS 299/06, a to i ohledně nutnosti při rozhodování o výši výživného přihlédnout k hodnotě movitého a nemovitého majetku konkrétního rodiče, způsobu jeho života a k jeho životní úrovni. Oba soudy rovněž prý nezohlednily, že stěžovatelka bydlí v pronajatém bytě a má z tohoto důvodu vyšší náklady na bydlení než otec, hradí rovněž "veškeré výdaje nad rámec výživného" a má další vyživovací povinnost k již zletilé studující dceři.
Stěžovatelka i nadále trvá na tom, že otec není schopen se postarat o nezletilého syna v době jeho pobytu u něj přes noc, neboť tato péče je prý rozsáhlejší s ohledem na řadu zdravotních problémů nezletilého syna. Tato okolnost nebyla podle jejího názoru soudy důkladně zkoumána, neboť ve věci slyšení svědkové "to nedokázali posoudit".
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá na námitce, že obecné soudy vadně, resp. nedostatečně posoudily zjištěné skutečnosti, a proto i nesprávně rozhodly jak o snížení dosavadního výživného, tak i o rozsahu úpravy styku otce s nezletilým synem.
Ústavní soud však nemá, co by obecným soudům z hlediska ústavnosti mohl vytknout. V této souvislosti musí předně připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva bývá stižen takovými vadami zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tento nález, jakož i další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz)].
Konkrétně v případě rozhodování obecných soudů o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem je třeba vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je realizována a konkretizována úprava ústavní (čl. 32 odst. 6 Listiny). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody zejména tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva z hlediska jejich smyslu a účelu. Obecně přitom platí, že řízení před soudy má být konáno a přijatá opatření mají být vždy činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), což se nutně týká i rozhodování o rozsahu úpravy styku nezletilého dítěte s rodičem, do jehož péče nebylo dítě svěřeno, což má význam také pro řešení případné kolize mezi právy dítěte a právy jednoho z rodičů. Posouzení konkrétních okolností jednotlivého případu, je-li učiněno s respektem k principům, jež plynou z požadavků ústavnosti, je věcí obecné justice a Ústavní soud není oprávněn do něho zasahovat.
V daném případě je třeba vzít v úvahu ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny, podle něhož je péče o děti a jejich výchova právem rodičů, s čímž koresponduje i právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči. Je-li dítě svěřeno do péče jednoho rodiče, nic tato skutečnost na existenci práva druhého rodiče (a samozřejmě dítěte) nemění, jen - jak plyne z povahy věci - částečně mění obsah tohoto práva. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v posuzovaném případě dostály svým povinnostem a nedopustily se žádného ústavněprávního pochybení.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu