IV. ÚS 1909/26

Odůvodnění

1. Stěžovatelka je zástavní dlužnicí, vedlejší účastnice je zástavní věřitelkou. Okresní soud v Havlíčkově Brodě na návrh vedlejší účastnice k uspokojení pohledávky spolu s příslušenstvím v celkové výši 5,6 mil. Kč nařídil soudní prodej zástavy, a to stěžovatelčiných nemovitých věcí (včetně jejího bytu). Vedlejší účastnice osvědčila, že má vůči úvěrovanému (osobě odlišné od stěžovatelky) pohledávku z titulu smlouvy o podnikatelském úvěru, která je zajištěna zástavním právem. K nemovitým věcem uvedeným ve výroku existuje zástavní právo a stěžovatelka je zástavní dlužnicí. Vedlejší účastnice doložila zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a informaci, kdo je zástavním dlužníkem, bylo proto namístě nařídit soudní prodej zástavy. Došlo k platnému postoupení pohledávky mezi úvěrující společností jako postupitelkou a vedlejší účastnicí (zástavní věřitelkou) jako postupníkem. Soudní praxe se ustálila na tom, že soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. Nyní jde o první fázi, kde se nedokazuje, proto osvědčení jiných skutečností, než těch předvídaných zákonem, není významné, a to obecně ani tvrzená neplatnost úvěrové či zástavní smlouvy. K těmto vadám lze nyní přihlédnout jen tehdy, vyplývají-li zřejmě a bez dalšího (bez dokazování) ze spisu, což se v této věci nestalo. Stěžovatelka bude moci své námitky uplatnit (včetně uplatněné námitky neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a lichevní povahy) ve druhé fázi, pokud k této druhé fázi prodeje vůbec dojde.

2. K odvolání stěžovatelky potvrdil napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové usnesení okresního soudu. Plně se ztotožnil s okresním soudem, že v této fázi soudního prodeje zástavy se nedokazuje a pouze se osvědčují okolnosti uvedené v § 358 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních. Vedlejší účastnice osvědčila skutečnosti, které odůvodňují nařízení soudního prodeje zástavy. K námitkám stěžovatelky (včetně námitky neplatnosti úvěrové smlouvy) krajský soud odkázal na usnesení okresního soudu. Argument stěžovatelky, že věc měla být projednána před rozhodci, byl již vyvrácen jinými soudními rozhodnutími. Pro rozhodnutí není relevantní ani stěžovatelkou vznesený argument o existujícím soudním sporu o zaplacení úvěrové pohledávky či namítaná neplatnost smlouvy o úvěru, jenž měl být poskytnut jako podnikatelský. Námitky stěžovatelky mají místo až ve druhé fázi prodeje zástavy, pokud bude k návrhu vedlejší účastnice zahájena.

3. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelka vznesla otázku, zda "musí soudy při nařizování prodeje zástavy přihlížet k absolutní neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu ochrany spotřebitele, zejména pokud zástavní smlouvu uzavírá vlastník věci jako osoba odlišná od dlužníka (tzv. třetí osoba poskytující jistotu), a pokud ano, v jakém rozsahu". Tento argument je námitkou novou, doposud v řízení neuvedenou a proto nepřípustnou. Stěžovatelka namítala jen neplatnost úvěrové smlouvy.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že se civilní soudy dopustily extrémního formalismu, který vedl k odepření spravedlnosti. Z judikatury Soudního dvora EU a unijních předpisů vyplývá, že soudy musí zkoumat charakter smluvních ujednání z úřední povinnosti, jakmile mají k dispozici nezbytné právní a skutkové prvky. Pokud tak instančně nižší soudy neučinily a Nejvyšší soud odmítl věc věcně přezkoumat s poukazem na údajnou novotu v dovolání, přenesl pochybení nižších soudů k tíži spotřebitele, čímž porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Ochrana spotřebitele se vztahuje i na smlouvy o zajištění uzavřené mezi obchodní společností a fyzickou osobou (zástavním dlužníkem), která jedná mimo svou profesní nebo podnikatelskou činnost, a to i tehdy, pokud zajišťuje závazek osoby odlišné (tj. obligačního dlužníka). Ze spisu bylo naprosto zřejmé, že stěžovatelka je v postavení spotřebitele a zástavní smlouva je proto absolutně neplatná. K tomu však civilní soudy nepřihlédly a odchýlily se od judikatury. Úvěrová i zástavní smlouva je v rozporu s dobrými mravy a má lichevní charakter. Stěžovatelka též navrhuje odložení vykonatelnosti.

5. Ústavní soud vyzval vedlejší účastnici, aby se vyjádřila k ústavní stížnosti. Vedlejší účastnice namítá, že absolutní neplatnost smlouvy není ze spisu zřejmá a soudy tak byly povinny nařídit soudní prodej zástavy. Svoje námitky může stěžovatelka uplatňovat ve druhé fázi. I kdyby stěžovatelka spotřebitelkou byla, neznamená to automaticky neplatnost celé zástavní smlouvy. Její námitky vyžadují provedení dokazování, což v této fázi nebylo možné. Ústavní soud přeposlal vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelce, ta na něj reagovala replikou. V ní opakuje, že byla spotřebitelkou a civilní soudy měly zkoumat neplatnost smluv z tohoto pohledu. Tyto skutečnosti vyplývaly ze spisu, spotřebitelský status stěžovatelky a neplatnost smluv je zjevná z obsahu smluv.

6. Návrh na odložení vykonatelnosti zamítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. 7. 2026.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Řízení o soudním prodeji zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy. Soud v ní zkoumá pouze skutečnosti uvedené v § 358 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních a pro nařízení prodeje zástavy stačí jejich osvědčení. Soud nedokazuje a zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné skutečnosti nejsou v této fázi řízení významné. To, že soud zkoumá pouze tyto skutečnosti, a že pro nařízení prodeje zástavy je postačuje jen osvědčit, neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné skutečnosti, anebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem až na výjimky dojít v této fázi řízení, ale až ve druhé fázi řízení, tedy v řízení o výkonu rozhodnutí či v exekučním řízení prodejem zástavy (podá-li zástavní věřitel takový návrh), a to zejména v návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce nebo vylučovací (excindační) žalobou podanou po nařízení výkonu rozhodnutí (srov. nálezy ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 68/16, bod 20; ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 28/14, body 12 až 15; či ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 114/06, část V.).

9. V této věci se civilní soudy žádných neústavních vad nedopustily, neboť v souladu s ústavními požadavky a ustálenou judikaturou zkoumaly, zda ze spisu nevyplývají okolnosti, které by vylučovaly nařízení soudního prodeje zástavy. Srozumitelně vysvětlily, že vedlejší účastnice osvědčila skutečnosti požadované zákonem, a že okolnosti namítané stěžovatelkou nejsou z obsahu spisu bez dalšího zřejmé. Argumenty stěžovatelky vyžadují provedení dokazování ohledně platnosti smlouvy, a proto je namístě, aby je uplatnila až ve druhé vykonávací fázi, a to například v návrhu na odložení exekuce či zastavení exekuce (srov. body 11 až 13 usnesení krajského soudu a body 9 až 11 usnesení okresního soudu).

10. Žádných neústavních pochybení se nedopustil ani Nejvyšší soud odmítnutím dovolání stěžovatelky pro uplatnění nových skutečností a důkazů. V řízení o nařízení soudního prodeje zástavy mají civilní soudy nepochybně povinnost přihlédnout k absolutní neplatnosti zástavní smlouvy i bez návrhu, ta ale musí bez dalšího vyplynout ze spisu a nesmí vyžadovat potřebu dokazování ke sporným tvrzením účastníků (srov. usnesení NS ze dne 14. 6. 2022 sp. zn. 21 Cdo 829/2022 a tam citovanou judikaturu a body 8 a 9 shora). Námitka absolutní neplatností zástavní smlouvy vznesená stěžovatelkou až v dovolacím řízení však dokazování vyžadovala. Na závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání pro uplatnění nových (sporných) tvrzení a důkazů proto není nic neústavního (srov. body 7 až 10 usnesení NS). Stěžovatelka bude mít možnost tímto směrem argumentovat v druhé fázi řízení.

11. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Stěžovatelka je zástavní dlužnice. Okresní soud v Havlíčkově Brodě na návrh vedlejší účastnice jakožto zástavní věřitelky nařídil soudní prodej zástavy (nemovitostí). Stěžovatelka proti tomu brojila odvoláním a posléze i dovoláním, v obou případech ovšem neúspěšně, neboť ani Krajský soud v Hradci Králové, ani Nejvyšší soud jejím argumentům nevyhověl.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že je spotřebitelkou, a proto civilní soudy měly věc posuzovat optikou spotřebitelského práva. Zástavní smlouva i jí zajištěná smlouva o úvěru jsou smlouvami lichevními, porušují dobré mravy a obsahují nepřiměřená sankční ujednání. Civilní soudy měly povinnost z úřední povinnosti považovat zástavní smlouvu za neplatnou.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost v záhlaví označených rozhodnutí do doby rozhodnutí o její ústavní stížnosti. Nařízením soudního prodeje zástavy hrozí stěžovatelce závažná újma, protože jde o nemovitosti, které slouží stěžovatelce k bydlení. V případě pokračování exekučního řízení hrozí stěžovatelce nepoměrně větší a fatální újma, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám, protože může přijít o střechu nad hlavou. Odložení není v rozporu s veřejným zájmem a bez ohledu na výsledek je odložení zhojitelné pozdějším finančním vyrovnáním.

4. Ústavní soud dal vedlejší účastnici možnost vyjádřit se k návrhu na odložení vykonatelnosti. Vedlejší účastnice akcentovala, že odložení vykonatelnosti je mimořádným institutem, přičemž stěžovatelka jeho předpoklady neosvědčila. Bezprostřední vyklizení nemovitosti nehrozí, obecná hrozba budoucí dražby přitom sama o sobě nenahrazuje konkrétní osvědčení nepoměrné a bezprostřední újmy. Odložení vykonatelnosti může zvrátit účel zástavního práva, stěžovatelka navíc disponuje obranou v exekučním řízení v podobě návrhu na zastavení exekuce a návrhu na odložení exekuce, oba návrhy již navíc uplatnila.

5. Podle § 79 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost zásadně nemá odkladný účinek. Podle § 79 odst. 2 téhož zákona nicméně může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal-li by výkon rozhodnutí pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

6. Odložení vykonatelnosti je svou povahou mimořádným institutem. Podmínky pro odložení vykonatelnosti se proto musí vykládat přísně. V nynější věci Ústavní soud přitom neshledal, že by tyto podmínky byly naplněny. Stěžovatelka totiž pouze v obecné rovině konstatuje, že jí výkonem uvedených napadených rozhodnutí může vzniknout nenapravitelná újma v podobě ztráty bydlení. Tato újma je ale obecným důsledkem nařízení soudního prodeje zástavy předvídaným zákonem. Stěžovatelka neosvědčila, že by ji tato újma hrozila bezprostředně. Stěžovatelka má v exekučním řízení instituty, pomocí kterých se může bránit (např. odložení exekuce) a je nežádoucí, aby Ústavní soud v tomto ohledu (odložení vykonatelnosti) nyní nahrazoval činnost exekučních soudů. Stěžovatelčiny argumenty pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí proto v posuzované věci nepřeváží nad veřejným zájmem na výkon napadených pravomocných soudních rozhodnutí.

7. Protože Ústavní soud nemůže v nynější věci rozhodnout bezodkladně, zamítl návrh na odložení vykonatelnosti uvedených napadených rozhodnutí. Ústavní soud dodává, že rozhodnutí o odložení vykonatelnosti jsou svou povahou rozhodnutím předběžné povahy a Ústavní soud jím nikterak nepředjímá eventuální meritorní rozhodnutí o ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu