Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 č. j. 3 Tdo 262/2014-31, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2013 č. j. 5 To 57/2013-498 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 10. 6. 2013 č. j. 68 T 4/2013-428, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a rovněž trest propadnutí věci. Dále stěžovatel navrhuje i zrušení označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti výše uvedenému rozsudku, a rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí především proti skutkovým závěrům, o něž trestní soudy opřely svá napadená rozhodnutí. Poukazuje na celou řadu konkrétních důkazů provedených v průběhu trestního řízení, zejména v průběhu hlavního líčení, a tvrdí, že závěry, které z nich soudy vyvodily, jsou nelogické a v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Ve výsledku pak má stěžovatel za to, že soudy bezdůvodně odmítly jeho verzi předmětného skutku, podle které měl poškozeného usmrtit v sebeobraně a neúmyslně. Dále stěžovatel poukazuje na některé procesní vady, k nimž mělo dojít v průběhu hlavního líčení, zejména že mu soud neudělil tzv. poslední slovo ve smyslu § 217 trestního řádu. u
Ústavní soud po posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že nedisponuje oprávněním přezkoumávat dokazování a skutková zjištění vzešlých z trestního řízení, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí trestních soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a také rozhoduje o tom, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede. K posouzení otázky, zda hodnocením důkazů provedeným trestními soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv, přistupuje Ústavní soud zpravidla jen tehdy, je-li v konkrétním případě mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými nebo právními závěry zcela zjevně patrný extrémní rozpor (viz např. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 2969/09).
Výše popsanou argumentaci stěžovatel uplatňoval již v rámci své obhajoby v průběhu soudní fáze trestního řízení, které bylo proti němu vedeno, přičemž soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně v napadeném rozsudku přesvědčivě a logicky odůvodnil, proč neuvěřil verzi stěžovatele, podle níž měl poškozeného zastřelit neúmyslně, v rámci obrany proti napadení nožem ze strany poškozeného. Tento soud přitom správně poukázal mj. na to, že stěžovatel v průběhu trestního řízení tuto svou verzi v některých důležitých detailech měnil, že znaleckým dokazováním nebyly na těle poškozeného zjištěny žádné známky zápasu a že při potyčce popisované stěžovatelem nemohlo dojít k tomu, aby byla střelná zbraň přiložena přímo na spánek poškozeného, případně jen několik milimetrů od hlavy, a navíc aby samovolně vystřelila.
Rovněž Vrchní soud v Olomouci se v napadeném rozhodnutí spolehlivě vypořádal s námitkami stěžovatele zahrnutými do jeho odvolání, které pak stěžovatel v podstatě shodně zopakoval v ústavní stížnosti (přestože námitce týkající se absence řádného poučení jedné ze svědkyň tento soud vyhověl a posoudil výpověď této svědkyně jako absolutně neúčinný důkaz). Vrchní soud v Olomouci dále uznal, že soud prvního stupně nepřiznal stěžovateli právo tzv. posledního slova podle § 217 trestního řádu a místo toho spojil závěrečnou řeč a poslední slovo do jednoho proslovu stěžovatele, avšak správně dovodil, že toto pochybení nedosahuje takové intenzity, aby mělo významnější vliv na řádné objasnění věci nebo na právo obhajoby stěžovatele. Vrchní soud v Olomouci se rovněž řádně vypořádal i s dalšími procesními námitkami stěžovatele.
Závěrem proto musí Ústavní soud konstatovat, že napadená rozhodnutí trestních soudů nevykazují žádné nelogické závěry, které by byly v zásadním rozporu s provedeným dokazováním. Neexistuje tedy žádný důvod ke kasačnímu zásahu ze strany Ústavního soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soud