IV. ÚS 1976/26

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že stěžovatelka (advokátka) vystupovala v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 T 62/2024 jako ustanovená zmocněnkyně tří nezletilých poškozených, zvlášť zranitelných obětí. Odsouzený byl uznán vinným zvlášť závažnou trestnou činností (mimo jiné zločinem týrání svěřené osoby), přičemž každému z poškozených byla přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč s úrokem z prodlení. Stěžovatelka doručila soudu vyčíslení odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 1 099 334,02 Kč včetně DPH. Okresní soud usnesením ze dne 9. 7. 2025 č. j. 7 T 62/2024-1541 přiznal stěžovatelce částku 337 488,70 Kč.

2. Ke stížnostem odsouzeného, stěžovatelky a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Berouně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 10. 2025 č. j. 10 To 265/2025-1586 napadené usnesení zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Okresní soud i přes mimořádnou pečlivost dostatečně nevypořádal účelnost jednotlivých úkonů právní služby. Bez podrobnějšího odůvodnění dovodil účelnost účasti zmocněnkyně u všech úkonů přípravného řízení, ačkoli pochybnosti vzbuzuje zejména její účast u výslechu dne 6. 8. 2024 nebo výslechu dne 7. 8. 2024, které se týkaly trestné činnosti (mimo jiné týrání zvířat), která s nezletilými přímo nesouvisela. Nadto § 12 odst. 4 advokátního tarifu aplikoval plošně, bez materiálního posouzení, zda u každého úkonu skutečně šlo o společný úkon při zastupování více osob. Uložil mu proto znovu zvážit potřebnost a účelnost jednotlivých úkonů přípravného řízení, u každého úkonu posoudit naplnění § 12 odst. 4 advokátního tarifu a všechny úvahy vysvětlit.

3. Okresní soud poté usnesením ze dne 24. 2. 2026 č. j. 7 T 62/2024-1613 opět přiznal stěžovatelce částku 337 488,70 Kč. Úkony bezprostředně směřující k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy (adhezní) odlišil od úkonů ostatních (neadhezních): u adhezních úkonů v roce 2024 vyšel z § 10 odst. 5 advokátního tarifu, podle nějž se tarifní hodnotou stává přisouzená částka převyšující 10 000 Kč, zde 150 000 Kč, což ve spojení s § 7 advokátního tarifu činí odměnu 7 100 Kč za úkon, zatímco u neadhezních úkonů použil § 9 odst. 1 advokátního tarifu (tarifní hodnota 10 000 Kč, odměna 1 500 Kč). Při tomto výkladu odkázal i na praxi Ústavního soudu např. v usnesení ze dne 3. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2201/23. U zastupování tří poškozených snížil mimosmluvní odměnu podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Vyčíslení nároku ve výši 1 099 334,02 Kč označil za excesivní a rozporné s judikaturou, přičemž odkázal na nález ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1033/21 a ze dne 13. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 2835/23 zdůrazňující požadavek přiměřenosti i u mimosmluvní odměny.

4. Následné stížnosti odsouzeného, stěžovatelky a státního zástupce krajský soud usnesením ze dne 14. 4. 2026 č. j. 10 To 92/2026-1657 zamítl. K námitkám stěžovatelky zopakoval, že rozlišení úkonů na adhezní a neadhezní i stanovení odměny za neadhezní úkony podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu hodnotí jako správné. Tento postup přímo stanoví úprava advokátního tarifu účinná od 1. 1. 2025 a akceptoval jej i Ústavní soud. K výkonu neadhezních úkonů je zmocněnec oprávněn bez ohledu na to, zda je vedeno adhezní řízení. Činnost, která se bezprostředně netýká uplatnění nároků na náhradu škody či nemajetkové újmy je honorována v podstatě shodně jako zastoupení obhájcem, což akceptuje též Ústavní soud. Jako účelnou krajský soud hodnotil rovněž účast stěžovatelky u výslechu dne 6. 8. 2024 a výslechu dne 7. 8. 2024, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že výslechy nebudou zaměřeny i na trestnou činnost týkající se nezletilých.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Zdůrazňuje, že poškození jsou dětmi, a tedy zvlášť zranitelnými oběťmi s nárokem na bezplatnou právní pomoc podle § 51a odst. 2 trestního řádu. Omezení přiznání spravedlivé odměny by je v takovýchto případech fakticky zbavilo účinného zastoupení, neboť by se nenašli zmocněnci ochotní je zastupovat. Role zmocněnce zvlášť zranitelné oběti není méněcenná oproti obhájci (nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22). Zmocněnec naopak zajišťuje, aby se oběť nestala pouhým objektem dokazování, nýbrž subjektem účinně vykonávajícím svá procesní práva. Role zmocněnce při uplatňování nemajetkové újmy je srovnatelná s rolí advokáta v občanskoprávním řízení - podstatou je ochrana před sekundární viktimizací oběti. Restriktivním výkladem soudy porušily její legitimní očekávání, že obdrží odměnu vyplývající z advokátního tarifu. Odmítá dělení úkonů na "adhezní" a "neadhezní", neboť toto dělení nemá oporu v právní úpravě. Ustanovení § 10 odst. 5 advokátního tarifu (ve znění před novelou k 1. 1. 2025) vychází z tarifní hodnoty 10 000 Kč, resp. z přisouzené částky převyšující 10 000 Kč, aniž rozlišuje úkony na "adhezní" a "neadhezní". Navíc aplikace náhradního kritéria podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu (právo, jehož hodnotu nelze vyjádřit v penězích) je v přímém rozporu s pravidlem lex specialis derogat legi generali. Pravidlo pro určení tarifní hodnoty je totiž transparentně zakotveno právě v § 10 odst. 5 advokátního tarifu a nelze mu z hlediska ústavní konformity nic vytknout. Účelnost právní pomoci nelze posuzovat ex post, neboť advokát nemůže dopředu vědět, který úkon bude pro uplatnění adhezního nároku nutný. Tvrdit ex post, že úkon nebyl potřebný, protože nenastal jeho efekt, znamená poměřovat právní pomoc nepředvídatelným kritériem výsledku. Trestním soudům bylo rozhodování o adhezních nárocích svěřeno proto, aby poškození dosáhli plného uspokojení svých nároků zásadně již v trestním řízení. Úkony směřující k uplatnění nároků poškozených proto nelze vnímat jako pouhou civilní vsuvku, neboť jejich plnohodnotné projednání je imanentní součástí trestního procesu a souvisí i s veřejným zájmem na objasnění trestné činnosti. I kdyby bylo dělení úkonů na adhezní a neadhezní přípustné (s čímž stěžovatelka nesouhlasí), měl okresní soud pro neadhezní úkony vyjít z § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (tarifní hodnota 50 000 Kč pro osobnostní práva a ochrana nemajetkové újmy), nikoli z § 9 odst. 1 advokátního tarifu (tarifní hodnota 10 000 Kč). Oběti byly zasaženy závažnou trestnou činností, přičemž nešlo jen o uplatnění nároku, ale o jejich komplexní a citlivé zastoupení v trestním řízení, které je již nebude sekundárně traumatizovat. Soudy porušily legitimní očekávání a majetková práva stěžovatelky. Řádně vyúčtovala úkony podle § 10 odst. 5 ve spojení s § 7 odst. 5 advokátního tarifu a očekávala přiznání příslušné částky. Advokát má právo znát svou odměnu předem a konstrukce adhezních a neadhezních úkonů nebyla v době poskytování služby předvídatelná.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka jako advokátka nemusí být zastoupena jiným advokátem (srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

7. Pokud ale stěžovatelka navrhuje zrušit usnesení okresního soudu ze dne 9. 7. 2025 č. j. 7 T 62/2024-1541, které již bylo zrušeno usnesením krajského soudu ze dne 30. 10. 2025 č. j. 10 To 265/2025-1586, pak k rozhodování o ústavnosti tohoto usnesení okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom v dané věci neshledal.

9. Namítá-li stěžovatelka, že rozdělení úkonů právní služby na takzvané adhezní a neadhezní nemá oporu v právu a že aplikace § 9 odst. 1 advokátního tarifu na neadhezní úkony je v rozporu se speciální úpravou § 10 odst. 5 advokátního tarifu, uvádí Ústavní soud, že tento výklad je obecnými soudy dlouhodobě aplikován a Ústavním soudem opakovaně aprobován (srov. např. usnesení ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 15/25 či ze dne 26. 2. 2026 sp. zn. III. ÚS 2504/25). Soudy tedy mohou materiálně hodnotit obsah a účel jednotlivých úkonů.

10. Nelze přisvědčit ani argumentaci stěžovatelky, podle níž účelnost úkonů nelze posuzovat ex post. Podstatou posouzení účelnosti vynaložených nákladů řízení, ať již v trestním řízení či civilním řízení, je jejich zpětné hodnocení. Samo vyúčtování podané advokátem na základě advokátního tarifu tak ještě nemůže založit legitimní očekávání na automatické přiznání odměny v konkrétní vyúčtované výši. Advokátní tarif je podzákonným předpisem, přičemž soudy jsou vázány zákonem, který posouzení účelnosti vynaložených nákladů předvídá. Soudy se zabývaly tím, zda výslechy obviněného či svědků směřovaly k objasnění trestné činnosti páchané vůči nezletilým poškozeným proto, že obviněný byl stíhán i pro další trestnou činnost, která se jich však přímo netýkala. Uvedený postup nelze považovat za projev svévole. Samotnou věcnou správnost tohoto přístupu není Ústavní soud oprávněn hodnotit. Navíc tam, kde obsah úkonu trestního řízení, jehož se stěžovatelka účastnila, nebylo možno zcela předvídat (například nešlo odhadnout, k čemu konkrétně bude obviněný při svém výslechu vypovídat), postupovaly obecné soudy ve prospěch stěžovatelky.

11. Snížení odměny za společné úkony při zastupování tří poškozených zasažených totožnou trestnou činností je rovněž standardním postupem a nepředstavuje libovůli soudu.

12. Vznáší-li stěžovatelka výhrady týkající se podhodnocení role zmocněnce zvlášť zranitelných obětí, resp. rizika sekundární viktimizace či odepření účinného zastoupení dětí, je k tomu třeba připomenout, že ochrana zvlášť zranitelných obětí a jejich efektivní zastoupení představují bezpochyby významný veřejný zájem. Důležitost této funkce ovšem nelze interpretovat jako automatický ústavní nárok na maximální myslitelnou výši odměny za veškeré učiněné procesní úkony, bez možných korekcí z hlediska účelnosti jednotlivých úkonů, které přísluší obecným soudům.

13. K tvrzenému porušení legitimního očekávání a majetkových práv stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že ani v tomto nemůže stěžovatelce přisvědčit. Praxe rozlišování adhezních a neadhezních úkonů byla v soudní praxi ustálena a ani Ústavní soud tuto praxi nezpochybnil (např. usnesení ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. III. ÚS 1273/23 nebo ze dne 3. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2201/23). Jestliže stěžovatelka vykonávala valnou část posuzovaných úkonů v roce 2024, nelze považovat za překvapivé, že jí nebyla přiznána celá jí vyúčtovaná částka bez individuálního zhodnocení každého úkonu. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný ani z pohledu legitimního očekávání stěžovatelky.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatelky zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu