Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. L., právě zastoupené JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. července 2007, č.j. 3 Nt 3/2007-10, a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 1. srpna 2007, č.j. 14 To 200/2007-33, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi bylo narušeno její základní práva zaručená v čl. 1, čl. 4 odst. 2, v čl. 8 odst. 2 a 5 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora uvedeným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích byla stěžovatelka vzata do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. b) a c) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podala stížnost, o které rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře tak, že ji jako neodůvodněnou zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především uvedla, že uvalení vazby v jejím případě bylo zcela nezákonné a protiústavní v případě obou vazebních důvodů daných dle § 67 písm. b) a c) trestního řádu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizovala s odůvodněním rozhodnutí o vzetí do vazby podle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu. Soud prvého stupně předestřel možnost, že by obviněná (stěžovatelka) mohla v trestné činnosti pokračovat. Právní zástupce stěžovatelky však konstatoval neexistenci obecného důvodu pokračování v trestné činnosti, jako důvodu vazebního. Okresní soud neuvedl konkrétně o jaké jednání uvedené v § 67 písm. c) trestního řádu se má jednat a tím stěžovatelku zbavil práva na řádnou obhajobu, když pokračování v trestné činnosti není vazebním důvodem. Dále se zabývala významem a obsahem pojmu pokračování v trestné činnosti. Stěžovatelka dále uvedla, že teprve stížnostní soud měl v odůvodní napadeného rozhodnutí použít termín opakování trestné činnosti, ačkoliv v odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby nebyl použit.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizovala rovněž s odůvodněním rozhodnutí o vzetí do vazby podle ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu. Soud předpokládal, že stěžovatelka bude působit na doposud nevyslechnuté svědky aniž by uvedl, na základě jakých okolností dovozuje toto možné působení. Odůvodnění je zcela vágní a nekonkrétní. K tomu pak stěžovatelka odkázala i na judikaturu Ústavního soudu; konkrétně se mělo jednat o rozhodnutí sp. zn. ÚS 44/1993-94-2, (správně zřejmě II. ÚS 44/1993), ÚS 74/1996-2, (zřejmě I. ÚS 74/1996), ÚS 122/1996-n., (správně buď II. ÚS 122/1996 nebo IV. ÚS 122/1996), a ÚS 19/2003-n., (zřejmě IV. ÚS 19/03).
V doplnění ústavní stížnosti pak právní zástupce stěžovatelky uvedl, že postupem soudů v projednávané věci došlo i k porušení práva stěžovatelky na obhajobu.
V uvedených skutečnostech shledala stěžovatelka shora popsaný zásah do svých základních práv, a proto navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení - Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře - za kterého se vyjádřil předseda senátu. Ten uvedl, že s argumentací stěžovatelky se nelze ztotožnit a odkázal na napadené odůvodnění. Uvedl, že důvody pro vzetí stěžovatelky byly vysoce aktuální a doloženy podkladovým spisovým materiálem včetně vyšetřovacího spisu. Uvedl současně, že rozhodnutím státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2007, sp. zn. ZT 873/2007, byla stěžovatelka propuštěna z vazby na svobodu.
Vyjádření k ústavní stížnosti podal za účastníka řízení - Okresní soud v Českých Budějovicích příslušný soudce. Ten odkázal na napadené rozhodnutí okresního soudu stejně jako na rozhodnutí stížnostního soudu, neboť stěžovatelka argumentovala shodně jako v ústavní stížnosti. Proto navrhl aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Předložená vyjádření nepřinesla novou argumentaci či stanoviska, a proto je Ústavní soud stěžovatelce k případné replice nezasílal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích vedeným pod sp. zn. 3 Nt 3/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Z předložených podkladů je patrné, že se soud v řízení o návrhu na vzetí stěžovatelky do vazby posuzoval důvodnost takového kroku, přičemž dospěl k závěru, že požadavek orgánů činných v trestním řízení je oprávněn. Při posuzování oprávněnosti bylo rozhodování soudu moderováno i stanoviskem a vyjádřením jak stěžovatelky, tak i jejího právního zástupce.
Rozhodnutí o vzetí stěžovatelky do vazby bylo řádně a úplně odůvodněno. Byť je v odůvodnění vazebního důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu uvedena obava, že by stěžovatelky mohla v trestné činnosti pokračovat, z dále uvedených informací jakož i z celého kontextu je zcela jasně patrné, že obava soudu se týkala páchání téže trestné činnosti k níž mohly být připraveny podmínky. Zde je na místě odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 19/03, podle kterého je třeba na orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby používaly naprosto přesné a jednoznačné termíny. Případná nejasnost tedy byla napravena postupem stížnostního soudu.
Stížnostní soud na stěžovatelčiny námitky řádně a přiměřeně reagoval. Pro posouzení stížnosti pak provedl další šetření, na jehož základě dospěl k oprávněnosti vazebního stíhání stěžovatelky a to z obou zákonných důvodů. Krajský soud posoudil námitky stěžovatelky jako neopodstatněné a nepodložené, a to jak ve vztahu k osobě stěžovatelky, tak i k druhu a k závažnosti trestné činnosti.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
K dalším odkazům stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu pak tento konstatuje, že uvedené neshledal jako případné v projednávané věci, s tím, že není ani patrné, jakých rozhodnutí konkrétně stěžovatelka dovolávala.
Za podstatné považuje Ústavní soud i skutečnost, že zákonné omezení stěžovatelky v právu na osobní svobodu již jejím propuštěním z vazby pominulo.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v daném případě došlo ke stěžovatelkou naříkanému zkrácení v jejích základních právech zaručených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny. Ústavní soud neshledal ani tvrzené zkrácení v právu na rovnost daném v čl. 1 Listiny, ani neshledal, že by orgány veřejné moci při svém postupu překročily meze základních práv stěžovatelky způsobem, který by neupravoval zákon (čl. 4 odst. 2 Listiny).
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2007
Miloslav Výborný předseda IV. senátu Ústavního soudu