IV. ÚS 2191/26

Odůvodnění

Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem ze dne 16. 12. 2025 č. j. 50 T 97/2022-2386 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 tak, že podle § 226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), stěžovatelku zprostil obžaloby pro skutek popsaný v rozsudku, kterým měla spáchat zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 téhož zákona, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchala stěžovatelka. Podle § 229 odst. 3 trestního řádu obvodní soud odkázal poškozeného s jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Obvodní soud současně rozhodoval rovněž o vině a trestu druhé obžalované (srov. řízení vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2233/26).

3. K odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a poškozeného ve věci (v neveřejném zasedání) rozhodoval Městský soud v Praze, který rozhodnutí obvodního soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 téhož zákona věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí (výrok I). Napadeným výrokem II podle § 262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Jedná se přitom o v pořadí třetí rozhodnutí městského soudu, resp. druhé rozhodnutí po kasačním zásahu Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 19. 6. 2024. č. j. 7 Tdo 445/2024-2062) směřující proti rozhodnutí senátu obvodního soudu vedeného předsedkyní Mgr. T. Petráskovou. Městský soud konstatoval, že do nového rozhodnutí byl v podstatě pouze přenesen zrušený rozsudek bez věcných změn, dokument dostál pouze mírných úprav a byly přečíslovány odstavce. Obvodnímu soudu vytkl jednostranné hodnocení části důkazů a úmyslné nerespektování jeho pokynu k řádnému hodnocení všech důkazů. Odkázal přitom na výtky obsažené v předchozím zrušujícím usnesení ze dne 14. 8. 2025 sp. zn. 8 To 128/2025 (body 16 až 27) a opětovně vyjádřil důvodnou obavu o nestrannost obvodního soudu při hodnocení důkazů. Obvodní soud podle městského soudu zcela přehlíží důkazy svědčící o nepravdivosti části tvrzení stěžovatelky i druhé obžalované a současně naznačuje, že poškozený zneužívá trestního stíhání stěžovatelky ve svůj prospěch a k zajištění svého (zcela zákonného) práva na styk s dítětem. Městský soud zrušil rozhodnutí v celém rozsahu s ohledem na závislost odsuzujícího výroku na výroku zprošťujícím.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka po rekapitulaci průběhu předchozího řízení zdůrazňuje, že již Nejvyšší soud ve shora uvedeném usnesení označil závěr o naplnění zákonného znaku těžké újmy na zdraví podle § 145 trestního zákoníku za svévolnou interpretaci (bod 27). Stěžovatelka byla následně již dvakrát zproštěna obžaloby, zprošťující rozsudek však městský soud dvakrát zrušil. Napadený výrok proto vnímá jako projev nátlaku odvolacího soudu směřujícího k prosazení vlastního hodnocení důkazů a vynucení si odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

6. K přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že zpravidla je povolán rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím konečným, tj. těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Za taková rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn nadřízeného soudu podle § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, protože proti tomuto rozhodnutí nelze brojit žádným opravným prostředkem (srov. např. nálezy ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 nebo ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud se ústavně konformní aplikací § 262 trestního řádu již v minulosti opakovaně zabýval, jak vyplývá z judikatury uvedené výše, jakož i z dalších jeho rozhodnutí (srov. např. nálezy ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1327/19 či ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 839/21). Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci či senátu podle § 262 trestního řádu je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li odůvodněn vysokou pravděpodobností, že při ponechání věci stávající soudce či senát nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vymezilo konkrétní pochybení soudu nalézacího.

8. Odvolací soud např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li rozhodnutí soudu prvního stupně uvedeným požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z toho důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry o skutkových zjištěních. Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod by mohlo nastat také v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 trestního řádu, bylo-li by rozhodování soudu odvolacího projevem zjevné libovůle. K tomu by došlo, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (srov. nález ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. I. ÚS 2085/21).

9. Podle Ústavního soudu napadeným rozhodnutím k porušení stěžovatelčiných práv nedošlo. Za významné považuje zejména to, že přes opakované, zcela konkrétní výtky odvolacího soudu, obvodní soud nebyl schopen odůvodnění svých rozhodnutí v relevantních částech upravit či doplnit, resp. dopustil se totožných pochybení, tedy záměrně ignoroval jeho předchozí výtky, a rozhodnutí tak vykazuje obdobné vady. Napadené usnesení městského soudu neobsahuje žádné instrukce k tomu, jak má obvodní soud hodnotit provedené důkazy či jaké skutkové závěry má z provedeného dokazování vyvodit. Výtky městského soudu směřovaly toliko k tomu, aby obvodní soud doplnil dokazování v naznačených směrech, důsledně respektoval zásadu volného hodnocení důkazů, zejména v tom ohledu, aby zvážil provedené důkazy v jejich souhrnu a aby nepřehlížel okolnosti zásadního významu pro rozhodnutí ve věci a vypořádal se s nimi. Městský soud upozornil na dílčí nelogické až tendenční závěry obvodního soudu týkající se mimo jiné sporu stěžovatelky a poškozeného o syna (srov. např. závěr týkající se tvrzeného využití špatného zdravotního stavu stěžovatelky poškozeným směřující k jejímu "odstavení" od syna - bod 26 usnesení městského soudu). Ostatně městský soud si byl shora předestřených východisek dobře vědom a výslovně konstatoval, že nalézacímu soudu nesmí udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů (srov. bod 22 napadeného usnesení). Další konkrétní výtky městský soud adresoval obvodnímu soudu již v předchozím zrušovacím usnesení ze dne 14. 8. 2025, na něž v napadeném usnesení pouze odkázal, protože se s nimi obvodní soud nijak nevypořádal. Zdůraznil zde, že obvodní soud se po změně složení senátu vypořádal jen velmi stručně až nedbale s předchozím diametrálně odlišným hodnocením důkazů nalézacím soudem (ve vztahu k rozhodnutí zrušenému Nejvyšším soudem), upozornil mj. na nelogičnost závěrů týkajících se identifikace "pána, co je podělal", resp. obvodnímu soudu vytkl, že nezohlednil výpověď samotné stěžovatelky z přípravného řízení (srov. usnesení městského soudu ze dne 14. 8. 2025, body 18 a 22).

10. Za těchto okolností lze mít za to, že nalézací soud opakovaně nerespektoval pokyny odvolacího soudu a nesplnil povinnost plynoucí z § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž se jeví pravděpodobné, že při ponechání věci stejnému senátu by se na těchto nedostatcích nic nezměnilo. Lze doplnit, že projednávaná ústavní stížnost, resp. v ní uplatněné námitky, jsou obdobné (a co do výsledku zjevně neopodstatněné), jako námitky řešené Ústavním soudem v rámci ústavní stížnosti spoluobviněné M. U. vedené pod shora uvedenou spisovou značkou IV. ÚS 2233/26.

11. Ústavní soud se tím nijak nevyslovuje k vině stěžovatelky, jejíž posouzení nadále náleží nalézacímu soudu. Z hlediska ústavní stížnosti je podstatné, že městský soud nalézacímu soudu vytkl nedostatky, které je oprávněn z pozice odvolacího soudu řešit, a že na tyto nedostatky obvodní soud patřičně nereagoval, byť třeba i při setrvání na zprošťujícím rozhodnutí.

12. Ústavní soud konstatuje, že výrokem II napadeného rozhodnutí nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu