IV. ÚS 2233/26

Odůvodnění

Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem ze dne 16. 12. 2025 č. j. 50 T 97/2022-2386 Obvodní soud pro Prahu 9 uznal stěžovatelku vinnou organizováním přečinu vydírání podle § 24 odst. 1 písm. a) k § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jehož se dopustila způsobem popsaným ve skutkové větě tohoto rozsudku. Obvodní soud stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil a podle § 82 odst. 1 téhož zákona stanovil zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 229 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), obvodní soud odkázal poškozeného s jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Obvodní soud současně rozhodl o zproštění obžaloby druhé obviněné (srov. řízení vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2191/26).

3. K odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a poškozeného ve věci (v neveřejném zasedání) rozhodoval Městský soud v Praze, který rozhodnutí obvodního soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 téhož zákona věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí (výrok I). Napadeným výrokem II podle § 262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Jedná se přitom o v pořadí třetí rozhodnutí městského soudu, resp. druhé rozhodnutí po kasačním zásahu Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 19. 6. 2024. č. j. 7 Tdo 445/2024-2062) směřující proti rozhodnutí senátu obvodního soudu vedeného předsedkyní Mgr. T. Petráskovou. Městský soud konstatoval, že do nového rozhodnutí byl v podstatě pouze přenesen zrušený rozsudek bez věcných změn, dokument dostál pouze mírných úprav a byly přečíslovány odstavce. Obvodnímu soudu vytkl jednostranné hodnocení části důkazů a úmyslné nerespektování jeho pokynu k řádnému hodnocení všech důkazů. Odkázal přitom na výtky obsažené v předchozím zrušujícím usnesení ze dne 14. 8. 2025 sp. zn. 8 To 128/2025 (body 16 až 27) a opětovně vyjádřil důvodnou obavu o nestrannosti obvodního soudu při hodnocení důkazů. Obvodní soud podle městského soudu zcela přehlíží důkazy svědčící o nepravdivosti části tvrzení stěžovatelky i druhé obžalované a současně naznačuje, že poškozený zneužívá trestního stíhání druhé obžalované ve svůj prospěch a k zajištění svého (zcela zákonného) práva na styk s dítětem. Městský soud zrušil rozhodnutí v celém rozsahu s ohledem na závislost odsuzujícího výroku na výroku zprošťujícím.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka rekapituluje průběh předchozího řízení. Má za to, že důvodem nařízení změny senátu je snaha odvolacího soudu přimět nalézací soud, aby vyhověl jeho názoru o vině stěžovatelky zločinem přípravy těžkého ublížení na zdraví. Městský soud ovšem dle jejího názoru přehlíží skutečnost, že v dané věci rozhodoval Nejvyšší soud (srov. usnesení sp. zn. 7 Tdo 445/2024), který dospěl k závěru, že důkazy provedené před nalézacím soudem k odsouzení stěžovatelky a druhé obžalované zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 a ve formě spolupachatelství podle § 23 téhož zákona nepostačují. Namítá, že obvodní soud vydal rozhodnutí s vědomím povinnosti respektovat právní názory Nejvyššího soudu a po opakovaném dokazování a hodnocení důkazů v souladu s povinností uloženou mu městským soudem.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

6. K přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že zpravidla je povolán rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím konečným, tj. těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Za taková rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn nadřízeného soudu podle § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, protože proti tomuto rozhodnutí nelze brojit žádným opravným prostředkem (srov. např. nálezy ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 nebo ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud se ústavně konformní aplikací § 262 trestního řádu již v minulosti opakovaně zabýval, jak vyplývá z judikatury uvedené výše, jakož i z dalších jeho rozhodnutí (srov. např. nálezy ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1327/19 či ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 839/21). Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci či senátu podle § 262 trestního řádu je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li odůvodněn vysokou pravděpodobností, že při ponechání věci stávající soudce či senát nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vymezilo konkrétní pochybení soudu nalézacího.

8. Odvolací soud např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li rozhodnutí soudu prvního stupně uvedeným požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z toho důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry o skutkových zjištěních. Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod by mohlo nastat také v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 trestního řádu, bylo-li by rozhodování soudu odvolacího projevem zjevné libovůle. K tomu by došlo, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (srov. nález ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. I. ÚS 2085/21).

9. Podle Ústavního soudu napadeným rozhodnutím k porušení stěžovatelčiných práv nedošlo. Nyní projednávaná ústavní stížnost, resp. v ní uplatněné námitky, jsou obdobné, jako námitky řešené Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti spoluobviněné V. H., vedené pod shora uvedenou spisovou značkou IV. ÚS 2191/26. Za významné považuje Ústavní soud zejména to, že přes opakované, konkrétní výtky odvolacího soudu, obvodní soud nebyl schopen odůvodnění svých rozhodnutí v relevantních částech upravit či doplnit, resp. dopustil se totožných pochybění, tedy záměrně ignoroval jeho předchozí výtky, a rozhodnutí tak vykazuje obdobné vady. Napadené usnesení městského soudu neobsahuje žádné instrukce k tomu, jak má obvodní soud hodnotit provedené důkazy či jaké skutkové závěry má z provedeného dokazování vyvodit. Výtky městského soudu směřovaly toliko k tomu, aby obvodní soud doplnil dokazování v naznačených směrech, důsledně respektoval zásadu volného hodnocení důkazů, zejména v tom ohledu, aby zvážil provedené důkazy v jejich souhrnu a aby nepřehlížel okolnosti zásadního významu pro rozhodnutí ve věci a vypořádal se s nimi. Ostatně městský soud si byl shora předestřených východisek dobře vědom a výslovně konstatoval, že nalézacímu soudu nesmí udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů (srov. bod 22 napadeného usnesení). Stručně řečeno, městský soud obvodní soud pouze upozornil na nedostatky, jichž se v hodnocení důkazů opakovaně dopustil (srov. napadené usnesení bod 18 a zde obsažený odkaz na předchozí zrušovací usnesení městského soudu ze dne 14. 8. 2025, zejména jeho body 23 až 25).

10. Za těchto okolností lze mít za to, že nalézací soud opakovaně nerespektoval pokyny odvolacího soudu a nesplnil povinnost plynoucí z § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž se jeví pravděpodobné, že při ponechání věci stejnému senátu by se na těchto nedostatcích nic nezměnilo.

11. Ústavní soud se tím nijak nevyslovuje k vině stěžovatelky, jejíž posouzení nadále náleží nalézacímu soudu. Z hlediska ústavní stížnosti je podstatné, že městský soud nalézacímu soudu vytkl nedostatky, které je oprávněn z pozice odvolacího soudu řešit, a že na tyto nedostatky obvodní soud patřičně nereagoval.

12. Ústavní soud konstatuje, že výrokem II napadeného rozhodnutí nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu