Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. ve věznici v Ostrově nad Ohří, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2019, č. j. 2 As 109/2019-18, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 9. 7. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost brojící proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího správního soudu. Podání nebylo možné považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo procesními a obsahovými nedostatky (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), zejména neobsahovalo ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem nebyl stěžovatel zastoupen advokátem (§ 30 a 31 cit. zákona). Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že náležitého poučení se v poslední době stěžovateli dostalo opakovaně, dokonce v několika desítkách případů. Na výzvy však stěžovatel (např. řízení vedená pod sp. zn. IV. ÚS 3806/18, I. ÚS 3807/18, III. ÚS 3804/18 a IV. ÚS 3799/18) zareagoval pouze tím způsobem, že Ústavní soud může podpůrně použít ustanovení § 30 o. s. ř. a ustanovit mu zástupce. Je zřejmé, že stěžovatel nehodlal předmětným výzvám vyhovět a odstranit nedostatek povinného zastoupení, byť byl výslovně poučen, že Ústavní soud není oprávněn stěžovateli ustanovit zástupce - k použitelnosti ustanovení § 30 o. s. ř. lze pro stručnost poukázat např. na usnesení ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 1384/07. Ve všech citovaných případech pak poté, co byl stěžovatel řádně poučen o vadách ústavních stížností a vady neodstranil, byly ústavní stížnosti z tohoto důvodu odmítnuty; stěžovatel si proto musí být daných procesních podmínek řízení i z tohoto důvodu dostatečně vědom. Navzdory této okolnosti nicméně stěžovatel nadále nevyvíjí žádné procesní úsilí, aby jeho ústavní stížnost byla věcně projednatelná. Stran námitky podjatosti lze doplnit, že stěžovatel namítl v mnoha řízeních, zahájených jeho podáními ze dne 9. 7. 2019, v souhrnu podjatost všech soudců Ústavního soudu; proto nebylo nutné se touto námitkou, a to i vzhledem k uvedené zjevné absenci snahy stěžovatele odstranit vady ústavní stížnosti, blíže zabývat. Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Toto usnesení obsahuje stručné odůvodnění podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2019
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj