IV. ÚS 2248/26

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že Okresní soud v Benešově rozhodl nyní napadeným rozsudkem o žalobě vedlejšího účastníka na ochranu osobnosti. Vzal za prokázané, že stěžovatelka v letech 2023 až 2025 na sociálních sítích, v poskytnutých rozhovorech a v navazujících článcích opakovaně zveřejňovala tvrzení, že vedlejší účastník jako otec pohlavně zneužívá jejich nezletilého syna i žáky uměleckého sboru, a označovala jej vulgarismy a dehonestujícími výroky. Uzavřel, že jde o skutková tvrzení, případně o hodnotící úsudky založené na nepravdivých skutečnostech, přičemž stěžovatelku tížilo břemeno tvrzení a důkazní ohledně jejich pravdivosti, které neunesla. Zdůraznil, že trestní věc vedená proti vedlejšímu účastníkovi na základě trestního oznámení stěžovatelky byla pravomocně odložena již ve fázi prověřování a konstatoval, že je nepřípustné označovat určitou osobu za pachatele dříve, než je o její vině pravomocně rozhodnuto. Uložil stěžovatelce povinnost zdržet se dalších zásahů (výrok I), zveřejnit omluvu na vybraných webech a sociálních sítích (výroky II a III) a zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč (výrok V), kterou odůvodnil též preventivně-sankční funkcí zadostiučinění (nález ze dne 23. 1. 2025 sp. zn. I. ÚS 428/23). V části omluvy adresované třetím osobám (nezletilému synovi, rodině vedlejšího účastníka a představitelům umělecké školy) žalobu zamítl, neboť tyto osoby nejsou účastníky řízení a vedlejší účastník k požadavku na omluvu v jejich prospěch nemá aktivní věcnou legitimaci (výrok IV). Výrokem VI rozhodl o nákladech řízení.

2. O odvolání stěžovatelky proti výrokům I, II, III, V a VI rozhodnutí okresního soudu rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem tak, že v napadených výrocích I a V rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok IV), výroky II a III rozsudku okresního soudu o omluvě změnil (výroky II a III rozsudku krajského soudu), v části omluvy týkající se zneužívání žáků umělecké školy a jejího zveřejnění na jednom z webů rozsudek okresního soudu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I) a nově rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky V a VI). Ke změně a k částečnému zrušení výroků o omluvě přistoupil proto, že vedlejší účastník v odvolacím řízení upravil žalobní návrh - pozměnil text a formu požadované omluvy. V rozsahu, v němž nárok na omluvu omezil, věc posoudil jako částečné zpětvzetí žaloby, v jehož rozsahu rozsudek okresního soudu zrušil a řízení zastavil. Jelikož takto do znění a formy omluvy zasáhl, nemohl již rozsudek okresního soudu ve výrocích II a III potvrdit, ale musel podle § 220 občanského soudního řádu znovu vyslovit vlastní (upravené) znění obou výroků. Věcně však šlo u obou výroků o změnu obsahově marginální. Ve vztahu k nenávistným reakcím třetích osob vůči vedlejšímu účastníku pod příspěvky stěžovatelky krajský soud dovodil odpovědnost stěžovatelky z toho, že veřejnou diskusi vyvolala a nijak ji nemoderovala ani se od ní nedistancovala. Přiznanou náhradu 1 000 000 Kč shledal přiměřenou z hlediska funkce satisfakční, kompenzační i preventivně-sankční a nepovažoval ji za likvidační i s ohledem na majetkové poměry stěžovatelky.

3. Dovolání stěžovatelky proti výrokům II až VI rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka zpochybňuje především skutková zjištění soudů nižších stupňů. Obsahem dovolání je převážně polemika se zjištěným skutkovým stavem, z něhož stěžovatelka vyvozuje vlastní závěry o pravdivosti svých tvrzení a o tom, že do osobnostních práv vedlejšího účastníka nebylo zasaženo. Takové námitky ale přípustnost dovolání nezakládají. S právním posouzením zavinění, které se ve věcech ochrany osobnosti presumuje, stěžovatelka nesouhlasí nikoli pro mylnou aplikaci práva, nýbrž proto, že soud posoudil skutkový stav způsobem, s nímž se neztotožňuje. Přípustnost dovolání nemůže založit ani stěžovatelkou předložená otázka, zda soudy mohly zahrnout prostředky získané ve veřejné sbírce do jejích majetkových poměrů, neboť její vyřešení by na výsledku sporu nic nezměnilo; z dokazování totiž vyplynulo, že stěžovatelka není osobou nemajetnou, jak tvrdila. K námitce, že přiznaná výše zadostiučinění je pro ni likvidační, Nejvyšší soud uvedl, že pouhý nesouhlas s výší zadostiučinění otázku hmotného práva ve smyslu § 237 občanského soudního řádu nepředstavuje. Výší zadostiučinění se Nejvyšší soud zabývá jen tehdy, je-li zcela zjevně nepřiměřená. V dané věci základní úvahy odvolacího soudu o výši náhrady neshledal zjevně nepřiměřenými. Stěžovatelkou odkazovaný nález ze dne 6. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 771/22 pak nepovažoval za přiléhavý, neboť se týkal skutkově odlišného případu mezí kritiky v politickém projevu.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků) s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jádrem její argumentace je východisko, že má-li být ctěna presumpce neviny vedlejšího účastníka ve smyslu nepravdivosti jejích obvinění, musí být z hlediska rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny) ctěna i presumpce neviny stěžovatelky. O pravdivosti jejích tvrzení o zneužívání a týrání nezletilého může podle stěžovatelky rozhodnout výhradně trestní soud a jejich nepravdivost dosud nebyla spolehlivě zjištěna ani prokázána. Uložený text omluvy, který ji nutí přiznat šíření nepravdivých a ničím nepodložených informací o vedlejším účastníkovi, proto považuje za v civilním řízení neprojednatelný. Odkazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2026 sp. zn. I. ÚS 1507/25, podle něhož neprokázání hájitelného tvrzení o sexuální trestné činnosti neznamená křivé obvinění a odložení trestní věci nelze vykládat tak, že k činu skutečně nedošlo (srov. obdobně nález ze dne 7. 3. 2002 sp. zn. IV. ÚS 485/01 a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Klouvi proti Francii ze dne 30. 6. 2011 č. 30754/03).

5. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka dále v konkrétních procesních vadách rozhodnutí soudů nižších stupňů. Především namítá porušení zásady přímosti dokazování, neboť soudy činily souhrnná zjištění z policejního a opatrovnického spisu vztahujících se k hodnocení možné trestné činnosti vedlejšího účastníka, resp. k péči o jejich syna, aniž provedly konkrétní důkazy, čímž jí upřely možnost se k nim vyjádřit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 a nález ze dne 14. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 273/06). Dále namítá nesprávné použití § 135 ve spojení s § 159a odst. 1 občanského soudního řádu, neboť soudy převzaly skutkové závěry opatrovnického soudu o tom, že stěžovatelka bránila ve styku mezi vedlejším účastníkem a synem bez vlastního dokazování, ačkoli jde o otázku řešenou toliko v odůvodnění opatrovnického rozhodnutí. Tato otázka je přitom zásadní pro posouzení pohnutky stěžovatelky k jednaní, které je jí vytýkáno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 32 Cdo 4004/2011). Soudy rovněž nesprávně dovodily nepravdivost jejích tvrzení z odložení trestní věci, aniž přihlédly k tomu, že trestní řízení v další fázi na základě nového trestního oznámení pokračuje. Soudy konečně odmítly jako nadbytečné důkazy prokazující, že jednala ve strachu o dítě, pod emocionálním tlakem.

6. Stěžovatelka dále upozorňuje, že soudy vycházely z předpojatého názoru o nepravdivosti jejích tvrzení o sexuálních útocích vedlejšího účastníka a tomu přizpůsobovaly zjištění o skutkovém stavu, ačkoli měly přijmout jako reálné obě skutkové verze. Její přímý úmysl poškodit vedlejšího účastníka nelze dovozovat z toho, že bránila ve styku mezi vedlejším účastníkem a synem, aniž se soudy zabývaly důvody a jejími obavami o dítě. Výši přiznaného zadostiučinění považuje za nepřezkoumatelnou, neboť vychází z nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu, přičemž zejména míra zavinění i pohnutka stěžovatelky jsou pro stanovení výše zadostiučinění v jeho preventivně-sankční funkci určující (srov. nález sp. zn. I. ÚS 428/23). Ve vztahu k Nejvyššímu soudu namítá, že se nevypořádal s námitkou presumpce neviny ani s tvrzenými procesními pochybeními a její dovolání nesprávně redukoval na pouhou polemiku se skutkovým stavem, ačkoli v něm netvrdila pravdivost svých tvrzení, nýbrž kritizovala způsob zjištění pohnutky a přímého úmyslu a obsah omluvy.

7. Stěžovatelka spojila ústavní stížnost s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu a okresního soudu podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a to jednak výroků o omluvě, jejíž zveřejnění ze strany stěžovatelky by mělo neodčinitelné následky, nebylo-li postaveno najisto, že její tvrzení jsou nepravdivá, jednak výroků o zaplacení částky celkem 1 155 128 Kč, jež se výrazně promítají do jejích majetkových poměrů.

8. Závěrem navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil porušení jejích práv a dále aby zrušil v celém rozsahu usnesení Nejvyššího soudu a dále výroky II až VI rozsudku krajského soudu a výroky I, II, III, V a VI rozsudku okresního soudu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

10. V rozsahu, v jakém stěžovatelka žádá zrušit ty výrokové části rozsudku okresního soudu, které již byly rozhodnutím krajského soudu změněny, není k rozhodování Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a zasahuje do rozhodovací činnosti soudů jen dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

12. Obecné soudy se návrhy a námitkami stěžovatelky podrobně zabývaly, svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě odůvodnily a při posuzování kolize práva stěžovatelky na svobodu projevu s právem vedlejšího účastníka na ochranu osobnosti důsledně aplikovaly kritéria vymezená ustálenou judikaturou, mimo jiné v nálezu ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2051/14. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by měl tyto pečlivě odůvodněné závěry z ústavněprávního hlediska přehodnocovat.

13. Klíčovou námitkou stěžovatelky je tvrzené porušení "rovnostranné presumpce neviny" a namítaná "neprojednatelnost" uložené omluvy, která ji podle jejího názoru nutí přiznat se ke lži. Stěžovatelka přitom odkazuje na judikaturu týkající se trestní odpovědnosti za křivé obvinění, konkrétně na nálezy sp. zn. IV. ÚS 485/01, sp. zn. I. ÚS 1507/25 či na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Klouvi proti Francii. Tato rozhodnutí nejsou pro posuzovanou věc přiléhavá, jejich závěry lze jednoduše shrnout tak, že neprokáže-li se v trestním řízení, že se tvrzený trestný čin stal, neznamená to automaticky, že oznamovatel spáchal křivé obvinění. Stěžovatelka však není trestně stíhána za křivé obvinění, je posuzována její občanskoprávní odpovědnost za excesivní veřejnou dehonestační kampaň proti vedlejšímu účastníkovi. Obecné soudy zjistily, že stěžovatelka i v rozporu se zjištěními ošetřujících lékařů, na veřejně přístupných platformách s velkým dosahem prezentovala vedlejšího účastníka jako v podstatě usvědčeného pachatele nejzávažnější mravnostní trestné činnosti, nazývala jej "lidským dnem", "psychopatem" či "pedofilem" a aktivně mobilizovala veřejnost k nátlaku na jeho osobu. Pokud za této situace, navíc umocněné pravomocným odložením trestní věci ze strany orgánů činných v trestním řízení, civilní soudy dovodily, že její tvrzení postrádala jakýkoli objektivní základ a nařídily omluvu, nijak tím neporušily její presumpci neviny a ani jinak nevybočily z ústavních mezí. Na uvedeném pak nic nemůže změnit okolnost, že vedlejší účastník byl v mezidobí vystaven dalšímu trestnímu řízení.

14. Nedůvodná je rovněž námitka tvrzeného porušení zásady objektivity, kterou stěžovatelka dovozuje z toho, že soudy měly předpojatý názor na její úmysl, jenž mechanicky převzaly z opatrovnického řízení či z trestního řízení vedeného proti vedlejšímu účastníkovi. Závěr obecných soudů o přímém úmyslu stěžovatelky vedlejšího účastníka poškodit a společensky znemožnit nevyplýval z izolovaného faktu, že mu bránila ve styku s nezletilým synem, nýbrž z komplexního hodnocení řady důkazů ohledně jejího počínání. Samotný fakt, že soud po provedeném dokazování přisvědčí skutkové verzi jedné ze stran, nezakládá jeho podjatost.

15. Stěžovatelka dále namítá porušení zásady přímosti dokazování a nesprávné užití § 135 a § 159a občanského soudního řádu, přičemž se dovolává zejména nálezu sp. zn. I. ÚS 273/06 a dalších rozhodnutí s tím, že soudy prováděly důkazy souhrnně z trestního spisu. Ústavní soud konstatuje, že nález sp. zn. I. ÚS 273/06 dopadá na situace, kdy odvolací soud mění skutková zjištění nalézacího soudu bez zopakování důkazů, což se v této věci nestalo. Okresní soud transparentně vycházel z konkrétních listinných důkazů obsažených ve spisech, mimo jiné ze zpráv ošetřujících lékařů či ze znaleckých posudků, jež samy o sobě vyvracely verzi stěžovatelky. Čtení listinných důkazů je standardním zákonným postupem v civilním řízení. Jde-li o odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, soudy se zjevně souhrnného dokazování spisem nedopustily, naopak na jednotlivá zjištění, plynoucí z jiných řízení, ve svých rozhodnutích podrobně a průběžně odkazují. Stejně tak odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 32 Cdo 4004/2011 o vázanosti rozhodnutím o předběžné otázce není případný. Obecné soudy v řízení o ochraně osobnosti zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zohlednily širší kontext konfliktu mezi účastníky, jak právě vyplynul i z jiných řízení.

16. Skutečnost, že obecné soudy neprovedly stěžovatelčinu účastnickou výpověď a neprovedly výslechy jí navržených svědků k prokázání její pohnutky, rovněž nemá vliv na ústavnost napadených rozhodnutí. Soud není povinen provést všechny navržené důkazy, pokud přesvědčivě zdůvodní jejich nadbytečnost. Z provedených důkazů, a to zejména z lékařských zpráv a listinných podkladů orgánů veřejné moci, přitom byl spolehlivě a uceleně prokázán skutkový stav věci. Byla bezpečně vyvrácena opodstatněnost závažných obvinění, jež stěžovatelka o vedlejším účastníkovi šířila, a zcela zřejmá byla i mimořádná intenzita a hrubě dehonestační povaha jejích veřejných výstupů. Případné doplňování dokazování o další výslechy, jejichž zjevným účelem bylo pouze ex post racionalizovat a ospravedlňovat jednání stěžovatelky, by na takto jednoznačně zjištěném skutkovém stavu a míře zavinění stěžovatelky nemohlo nic změnit. Závěr soudů o neúčelnosti dalšího dokazování proto nevykazuje známky libovůle a nelze v něm spatřovat odepření práva na spravedlivý proces.

17. Zcela nedůvodná je i námitka nepřezkoumatelnosti a nepřiměřenosti přiznaného peněžitého zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč. Stěžovatelka se na podporu své argumentace dovolává nálezu sp. zn. I. ÚS 428/23, který ale naopak zdůrazňuje nezbytnost zohlednění preventivně-sankční funkce náhrady nemajetkové újmy v případech cílených a závažných dehonestačních útoků. Krajský soud i Nejvyšší soud právě ve světle tohoto nálezu podrobně a ústavně konformně vysvětlily, že stanovená částka odpovídá zcela výjimečné intenzitě zásahu, jeho velkému mediálnímu dosahu, opakovanému a trvalému charakteru. Výši satisfakce rovněž v souladu se závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 771/22 vážily s ohledem na to, zda projev slouží veřejné diskusi, nebo je samoúčelně dehonestující, přičemž vysvětlily, proč uzavřely, že projevy stěžovatelky spadají do druhé kategorie. V tomto kontextu lze odkázat rovněž na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delfi AS proti Estonsku ze dne 16. 6. 2015 č. 64569/09 a ve věci Sanchez proti Francii ze dne 15. 5. 2023 č. 45581/15, jež akcentují odpovědnost osoby (zde stěžovatelky) za nenávistné komentáře třetích osob na jejích veřejně přístupných profilech, které nijak nemoderovala ani neodstranila. Soudy se v souvislosti s výší peněžitého zadostiučinění dostatečně zabývaly i majetkovými poměry stěžovatelky.

18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatelky zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

19. Pokud jde o návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, tento sdílí osud samotné ústavní stížnosti. Jelikož Ústavní soud shledal stížnost zjevně neopodstatněnou a ve věci samé rozhodl bez zbytečného odkladu, návrh na odklad vykonatelnosti se stal bezpředmětným a Ústavní soud o něm samostatně se nerozhodoval.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu