IV. ÚS 2254/08

Odůvodnění

Ve své ústavní stížnosti žádá stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozsudečných výroků obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a právo na soudní a právní ochranu ve smyslu článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že žalobce se po stěžovatelce domáhal náhrady škody ve výši 2.000.000,- Kč představující smluvní pokutu, kterou byl povinen zaplatit kupujícímu za neuskutečněný prodej akcií, neboť stěžovatelka nevyměnila žalobcovu hromadnou akcii za jednotlivé listinné akcie, z nichž část měla být předmětem tohoto prodeje. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2005 č. j. 52 Cm 109/2003-106 žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2006 č. j. 5 Cmo 443/2005-145 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve výroku I. rozsudku uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 1.000.000,- Kč s úrokem z prodlení; ve výroku III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelka si musela být vědoma běžné praxe zajištění povinností smluvních stran ve smlouvách o převodech cenných papírů smluvní pokutou a že byla upozorněna na škodu, která při nepředání akcií hrozí žalobci, byť pouze ve výši předvídatelné ve vazbě na obvykle sjednávanou výši smluvní pokuty, což v předmětné věci představuje přiznaná částka. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 5. 2008 č. j. 29 Odo 1488/2006-195 ve výroku II. dovolání stěžovatelky zamítl a ve výroku III. žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, pro něž je charakteristický extrémní rozpor mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právním posouzením, případně skutečnost, že odvolací soud dospěje k závěrům, které jsou ve významném nesouladu se závěry soudu nalézacího, ač oba soudy vycházejí z totožného skutkového zjištění. Stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 537/06, I. ÚS 50/03, I. ÚS 113/02, II. ÚS 523/02 a I. ÚS 122/05. Stěžovatelka dále shledává, že závěry odvolacího soudu o skutkových okolnostech nemají oporu v provedeném dokazování, a s poukazem na nález sp. zn. IV. ÚS 581/06 konstatuje, že vady dokazování představují porušení práva na spravedlivý proces. Odvolací soud spekuluje o úmyslu žalobce prodat akcie, který však žalobce stěžovatelce v rozporu se stanovami nesdělil; soud dále závěr o přiměřenosti pokuty opírá o neprokázané skutečnosti, přičemž tento svůj závěr nedostatečně zdůvodnil. Rovněž chybí důkazy pro závěr soudu, že stěžovatelka musela vědět o existenci smluvní pokuty. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že převzal argumentaci odvolacího soudu, přestože z obsahu spisu bylo zřejmé, že odvolací soud své právní závěry opřel o neprokázané skutečnosti.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost. V usnesení III. ÚS 359/05 (poznámka pod čarou č. 1) (srov. Sb.n.u. sv. 38, str. 579), z něhož bude dále bohatě citováno, Ústavní soud konstatoval, že z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty, má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03). K uvedený základním východiskům dodává Ústavní soud, že každý proces je přirozeně třeba i v uvažovaných specifických souvislostech týkajících se zjišťování skutkového stavu pojímat jako celek (in globo). Tudíž je nezbytné zvažovat i míru relevance některého z popsaných pochybení, pokud se týče případného promítnutí jeho důsledku do vyvození konečných závěrů v meritu věci. Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí procesní nedostatek realizace důkazního řízení vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí; typicky je tomu v případech, kdy takové pochybení nedosahuje, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny.

Ústavní soud v projednávané věci neshledal některou výše naznačených vad dokazování, především extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Odvolací soud své myšlenkové pochody, se kterými se ztotožnil i Nejvyšší soud, dostatečně podrobně a přesvědčivě popsal, pročež Ústavní soud nemá výhrad k jeho závěru o tom, že stěžovatelka byla informována o hrozící majetkové újmě v podobě smluvní pokuty. Dle názoru Ústavního soudu rovněž nebylo třeba, aby odvolací soud prováděl dokazování k přiměřenosti a předvídatelnosti výše smluvní pokuty, poněvadž se jedná o otázku z běžné právní praxe, kterou je soud schopen samostatně s přihlédnutím ke specifickým okolnostem případu a ke svým zkušenostem posoudit.

Ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, avšak zastávaje jiný právní názor. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V projednávané věci se o překvapivé rozhodnutí nejedná. V prvé řadě odvolací soud rozsudek nalézacího soudu nepotvrdil, ale změnil, neboť na rozdíl od nalézacího soudu dospěl k závěru, že žalobce vyvinul dostatečné úsilí k tomu, aby bylo stěžovatelce zřejmé, že neprovedením výměny hromadné akcie za akcie individuální hrozí žalobci sankce v podobě povinnosti zaplatit smluvní pokutu za neuskutečněný převod akcií. Jde tedy o výklad a aplikaci ustanovení § 384 obchodního zákoníku týkajícího se povinnosti osoby, které škoda hrozí, učinit opatření k odvrácení takové škody. Svoje stanovisko k uvedenému vyslovila stěžovatelka jak ve svém vyjádření k odvolání (srov. str. 4 rozsudku odvolacího soudu), tak v dovolání (srov. str. 3 rozsudku Nejvyššího soudu); oba soudy se touto otázkou zabývaly. Nelze tedy mít za to, že se v dané věci jednalo o překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu, tedy že by stěžovatelce bylo odňato právo vyjádřit se a předložit nové důkazy; to ostatně stěžovatelka ani nenamítá.

Z výše vyložených důvodů neshledal Ústavní soud porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2009

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu

------------ 1) všechna (i dále) citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz

Odůvodnění

Ve shora uvedené věci bylo III. senátu Ústavního soudu předloženo prohlášení soudkyně Vlasty Formánkové ze dne 8. 12. 2008 ve smyslu § 37 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), v němž se uvádí, že dcera soudkyně, Mgr. T. T., je advokátní koncipientkou Advokátní kanceláře S., K., v. o. s. a že stěžovatelku v řízení před Ústavním soudem zastupuje JUDr. L. S., advokátka uvedené advokátní kanceláře.

Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Dle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

Jak patrno z výše uvedeného, mezi soudkyní Vlastou Formánkovou a právním zástupcem účastníka řízení existuje vztah zprostředkovaný osobou dcery soudkyně, přičemž nelze říci, že by byl zcela zanedbatelné intenzity (na straně jedné jde o příbuzenský vztah, na straně druhé pak o vztah kolegiální a v určitém smyslu také zaměstnanecko-zaměstnavatelský), přičemž nelze jednoznačně vyloučit, že by za této situace nemohl nastat střet zájmů. Dle přesvědčení III. senátu Ústavního soudu je v posuzované věci tato možnost sice teoretická, to však nic nemění na skutečnosti, že shora uvedené okolnosti mohou být příčinou vzniku pochybností o nepodjatosti jmenované soudkyně. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2008

Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu