IV. ÚS 2290/26

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 nyní napadeným usnesením ponechal stěžovatelku, stíhanou pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu, a zamítl její návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a návrhem na uložení předběžných opatření. Dovodil, že trestní stíhání je nadále vedeno důvodně, neboť dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují spáchání stíhaného zločinu a že jej spáchala stěžovatelka.

2. Riziko naplnění útěkové vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu obvodní soud v případě stěžovatelky spatřoval v dlouhodobosti a rozsáhlosti stíhané činnosti s tím, že stěžovatelce hrozí nepodmíněný trest odnětí svobody při horní hranici trestní sazby a s ohledem na výši způsobené škody je důvodná obava, že se bude skrývat. Zároveň má silný vztah k Ruské federaci (manžel je ruský občan, vlastní v Ruské federaci nemovitost a realizuje tam pravidelné návštěvy). České občanství a sociální zázemí stěžovatelky v České republice riziko útěku podle soudu snižují, avšak neeliminují. Předstižnou vazbu podle § 67 písm. c) trestního řádu obvodní soud opřel o dlouhodobé, promyšlené a zištné jednání stěžovatelky pro její vlastní potřebu, jímž měla být způsobena škoda přesahující 400 mil. Kč s tím, že při propuštění z vazby hrozí, že v činnosti bude pokračovat, aby si opatřila finanční prostředky. Obavu z pokračování trestné činnosti shledal obvodní soud u stěžovatelky jen mírně oslabenou vzhledem k plynutí času. K návrhu stěžovatelky na nahrazení vazby mírnějšími omezeními obvodní soud uvedl, že dohled probačního úředníka, zákaz vycestování a odevzdání cestovního pasu jsou bez peněžité záruky nedostatečné; k nabídce peněžní záruky však nedošlo. Protože nejvyšší přípustná doba vazby dosud neuplynula a v řízení nebyly zjištěny průtahy, soud stěžovatelku z uvedených důvodů ve vazbě ponechal.

3. Stížnost stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Neshledal procesní pochybení a napadené usnesení označil za správné, zákonné a přesvědčivě odůvodněné. Ve věci samé konstatoval, že dosavadní výsledky řízení nasvědčují spáchání zvlášť závažného zločinu podle § 240 trestního zákoníku. Útěkovou vazbu podle § 67 písm. a) trestního řádu shledal důvodnou zejména s ohledem na hrozící výměru trestu. Stěžovatelce hrozí - vzhledem ke způsobené škodě přesahující 429 mil. Kč - uložení trestu nad hranicí osmi let odnětí svobody, což Ústavní soud připouští jako důvod útěkové vazby. Vzdor českému občanství stěžovatelky městský soud dále poukázal na vztah stěžovatelky k Ruské federaci s tím, že na svobodě by tedy mohla zvolit život mimo Českou republiku. Předstižnou vazbu podle § 67 písm. c) trestního řádu odůvodnil vysokou společenskou škodlivostí a ziskovostí posuzovaného jednání, jakož i součinností s dalšími osobami a zjištěním, že stěžovatelka nebyla pouhou "účetní", pročež by pro ni nebylo obtížné v trestné činnosti pokračovat.

4. Nabízené alternativy vazebního stíhání městský soud shledal v dané fázi řízení nedostatečnými k dosažení účelu vazby, zejména proto, že k nabídce přijatelné peněžité záruky ze strany stěžovatelky nedošlo. V dané věci konečně neshledal ani zásadní průtahy; v mezidobí byly doručeny výsledky právní pomoci ze Spojených států amerických a Maďarska, plánují se další výslechy, seznámení se spisem zahrnuje studium asi 100 svazků, přičemž skončení vyšetřování se předpokládá do 14. 10. 2026.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1, 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V prvé řadě tvrdí, že útěková vazba podle § 67 písm. a) trestního řádu byla dovozena bez jediné konkrétní skutečnosti prokazující její úmysl uprchnout či se skrývat. Obava z maření řízení je vystavěna toliko na hrozbě vysokým trestem a na rodinných vazbách v Ruské federaci, ačkoli okolnosti svědčící proti útěku (české občanství, dlouhodobý pobyt, rodina, děti, sociální vazby) soudy pominuly. Ani předstižná vazba podle § 67 písm. c) trestního řádu není založena na konkrétních, individualizovaných a aktuálních skutečnostech; soudy se nevypořádaly s tím, že stěžovatelka již účetní činnost nevykonává a nemá přístup ke klientům, účetním systémům, dokladům ani finančním prostředkům. Neuvedly také, jakým způsobem, prostřednictvím jakých osob a v jakém časovém horizontu by měla v trestné činnosti pokračovat.

6. Stěžovatelka dále namítá, že soudy nahradily konkrétní skutková zjištění domněnkami a obecnými úvahami (o škodlivosti daňové trestné činnosti, o vysokých výnosech, o zasílání pokynů k vykládce), a tím zaměnily posuzování důvodnosti stíhání za posuzování vazebních důvodů, ačkoli důvodné podezření samo o sobě vazební důvody neprokazuje. Namítá rovněž, že se soudy řádně nevypořádaly s opakovaně navrhovanými mírnějšími opatřeními (dohled Probační a mediační služby, zákaz vycestování, odevzdání cestovních dokladů, přiměřená omezení a elektronický monitoring), jejichž nedostatečnost pouze deklarovaly bez náležitého odůvodnění, čímž porušily princip subsidiarity vazby jako krajního prostředku. Námitky stěžovatelky jsou naléhavější o to více, že s narůstající délkou vazby (od 13. 10. 2025) rostou nároky na kvalitu odůvodnění, městský soud však jen opakuje argumenty užité při vzetí do vazby, aniž předestřel nové skutečnosti.

7. V neposlední řadě stěžovatelka namítá vnitřní rozpornost a nepřezkoumatelnost napadených usnesení; soudy sice uznaly silné vazby stěžovatelky k České republice, přesto bez vysvětlení dovozují obavu z útěku. Dále připouštějí, že vazební důvody již nejsou tak intenzivní jako při vzetí do vazby, přesto ji ponechávají ve vazbě a nevysvětlují, proč nepostačují mírnější opatření. Stěžovatelka konečně namítá též porušení presumpce neviny, neboť usnesení užívají formulace předjímající vinu ("trestná činnost daňového charakteru je vysoce společensky škodlivá", "zasílala pokyny k místům vykládky zboží", "výtěžkem bývají vysoké příjmy"), aniž důsledně připomínají, že jde dosud o neprokázané podezření.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a zasahuje do rozhodovací činnosti soudů pouze dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud do rozhodovací činnosti obecných soudů ve vazebních věcech zasahuje toliko v situacích, kdy jsou jejich závěry v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo pokud vazební rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu je primárně věcí obecných soudů, přičemž každému rozhodnutí o vazbě je imanentní vysoká pravděpodobnost, nikoli však jistota, ohledně důsledků, které mohou nastat při ponechání obviněného na svobodě. V posuzované věci Ústavní soud žádný exces či projev svévole, který by odůvodňoval jeho kasační zásah, neshledal.

10. Stěžovatelka v prvé řadě namítá porušení tzv. doktríny zesílených důvodů s poukazem na to, že s narůstající délkou vazby trvající od 13. 10. 2025 soudy pouze opakují argumenty užité při vzetí do vazby, a odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, která na rozhodnutí o prodloužení vazby klade vyšší nároky. Ústavní soud sice ve své ustálené judikatuře vyžaduje, aby soudy v průběhu času své závěry individualizovaly a nespoléhaly se pouze na formální odkazy, v nyní posuzované věci však obecné soudy tomuto požadavku plně dostály. Ústavní soud v této souvislosti opakuje, co již uvedl například v usnesení ze dne 25. 2. 2026 sp. zn. IV. ÚS 398/26, totiž že požadavek zesílených důvodů vazby při odůvodnění prodlužované vazby nebrání soudům zopakovat dřívější argumenty, pokud si tyto stále zachovávají svoji váhu a skutkový stav se nezměnil. Je nerealistické požadovat, aby vazební soudy pokaždé uměle konstruovaly argumenty nové. V případě stěžovatelky povahu jednání, které je stěžovatelce kladeno za vinu, a extrémní výši škody přesahující 400 mil. Kč nelze přehlížet, stejně tak její vazby na Ruskou federaci, které nepominuly. Soudy navíc explicitně z hlediska časového rámce šetření poukázaly na plynulý chod vyšetřování, v němž byly v mezidobí doručeny výsledky mezinárodní právní pomoci ze Spojených států amerických a Maďarska a Slovenské republiky, nadto se plánují další výslechy, studium obsáhlého spisu a skončení vyšetřování je realisticky předpokládáno do 14. 10. 2026. Tímto se nynější věc v rovině aplikace doktríny zesílených důvodů podstatně odlišuje od situace řešené např. v nálezu ze dne 6. 8. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1563/25, v němž argumentace obecných soudů s postupujícím časem naopak slábla, stávala se stereotypní a neposkytovala žádné přesvědčivé odpovědi na to, proč je prodlužování vazby nadále nezbytné.

11. K námitce nedostatečného odůvodnění útěkové vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu Ústavní soud uvádí, že obecné soudy tento důvod nevystavěly toliko na hrozbě uložení trestu nad hranicí osmi let odnětí svobody. Obecné soudy obavu z maření řízení podepřely velmi konkrétními a prokázanými vazbami k Ruské federaci. Identifikovaly, že stěžovatelčin manžel je ruským občanem, vlastní tam nemovitost v hodnotě 2 až 3 mil. Kč, pravidelně tam jezdí na návštěvy příbuzných a rodinná komunikace probíhá v ruštině. Jak Ústavní soud vyslovil v usnesení ze dne 20. 11. 2025 sp. zn. III. ÚS 2999/25 a již dříve v usnesení ze dne 20. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2920/14, spolupůsobení vysoce lukrativního charakteru trestné činnosti, reálná hrozba vysokého trestu a pevné zahraniční rodinné vztahy zakládají silný a dostatečný důvod pro trvání útěkové vazby. Tyto okolnosti nutno vnímat v jejich vzájemném souhrnu, přičemž atraktivita útěku do země mimo dosah české justice (resp. mimo dosah Evropské unie) logicky stoupá s hrozbou dlouholetého trestu odnětí svobody. Za vnitřně rozporné pak nelze považovat, jestliže soudy připustily, že české občanství a sociální zázemí stěžovatelky v tuzemsku riziko útěku snižují, avšak s ohledem na popsané zahraniční zázemí a prostředky generované stíhaným jednáním jej dostatečně neeliminují. Ze strany obecných soudů tak jde o racionální vážení okolností, nikoli o svévoli.

12. Důvodnou neshledal Ústavní soud ani námitku směřující proti předstižné vazbě podle § 67 písm. c) trestního řádu, vůči níž stěžovatelka namítala, že již nevykonává účetní činnost a postrádá přístup ke klientům, systémům a finančním prostředkům. U vazby předstižné soudy musí zhodnotit aktuální postoj, osobní vlastnosti i prostředí obviněného. Obecné soudy přitom vyšly z premisy, podložené zajištěnou komunikací a výsledky operativně pátracích prostředků, že stěžovatelka nevystupovala jako pouhá externí účetní. Podílela se na chodu společností, v nichž figurovaly toliko nastrčené osoby, a zasílala organizační pokyny. Hospodářská trestná činnost tohoto druhu přitom není navázána na jeden konkrétní účetní software, ale na sofistikované know-how, kontakty a organizační schopnosti. Riziko, že stěžovatelka tyto své schopnosti opětovně využije, zprostředkovaně či v rámci nově vytvořené sítě, odpojením od jednoho konkrétního systému či klienta nemizí, a obava z opakování trestné činnosti je tak v jejím případě řádně podložena konkrétními okolnostmi jejího dosavadního fungování. Soudy tak dostály požadavku na důslednou individualizaci vazebních důvodů.

13. Nelze přisvědčit ani tvrzení, že by soudy zaměnily posuzování důvodnosti stíhání za posuzování vazebních důvodů a porušily tak princip presumpce neviny užitím předjímajících formulací (např. "zasílala pokyny k místům vykládky zboží" nebo hodnocením jednání jako "vysoce společensky škodlivého"). Soudy v řízení o vazbě obligatorně posuzují materiální podmínku vazby, jíž je důvodné podezření ze spáchání skutku. Z kontextu napadených rozhodnutí je zcela zřejmé, že obecné soudy hodnotily právě a jen sílu tohoto podezření na základě dosud opatřených důkazů (včetně podkladů Specializovaného finančního úřadu), aniž by presumovaly konečný výrok o vině. V této fázi řízení soudy logicky neakceptovaly obhajobu stěžovatelky o legální optimalizaci obratu, a to s odkazem na rozhodovací praxi správních soudů, konkrétně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2021 č. j. 5 Afs 239/2020-46. Vytýkané formulace tak nejsou nepřípustným výrokem o vině, nýbrž popisem zjištění nezbytných pro odůvodnění vazebních předpokladů. Rozhodování o vazbě je totiž vedeno v rovině pravděpodobnosti za účelem zajištění průběhu řízení a nepředstavuje konečné vyslovení viny. Soudy nepřekročily rámec nezbytný pro zhodnocení důvodnosti vazby a z odůvodnění jejich rozhodnutí nijak nevyplývá, že by na stěžovatelku předem pohlížely jako na vinnou.

14. Ústavní soud konečně nepřisvědčil ani námitce nedostatečného vypořádání návrhů na nahrazení vazby mírnějšími opatřeními. Obecné soudy tyto návrhy náležitě zhodnotily. Vyšly z toho, že u vysoce organizované majetkové kriminality, u níž způsobená škoda přesahuje stovky milionů, nemohou vazbu nahradit stěžovatelkou navrhovaná opatření, ovšem bez majetkové záruky. Za situace, kdy stěžovatelka peněžitou záruku nenabídla, soudy ústavně konformním způsobem vysvětlily, proč kombinace nabízených mírnějších opatření objektivně nepostačuje.

15. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu