Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2010 o ústavní stížnosti V. P., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2010 čj. 6 Ads 176/2009-69, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 10. 8. 2010 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009 čj. 4 Cad 121/2008-35.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Stěžovatel však právně zastoupen advokátem není. Stěžovatel se od roku 1996 opakovaně obrací na Ústavní soud se svými ústavními stížnostmi trpícími vadou spočívající v absenci povinného zastoupení advokátem. Na tento nedostatek byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem k odmítnutí podané ústavní stížnosti; k tomu srov. poučení stěžovatele ve věcech evidovaných u Ústavního soudu např. pod sp. zn. III ÚS 1117/09, II. ÚS 2877/08, III. ÚS 2097/08, IV. ÚS 815/08, I. ÚS 2891/07, IV. ÚS 2197/07 a řadě dalších. Ústavní soud tak nemá pochybnost o tom, že stěžovatel byl seznámen s požadavky kladené zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Ústavní soud již dříve vyjádřil přesvědčení, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým (srov. např. usnesení ze dne 17. 2. 2009 sp. zn. I.ÚS 337/09 a řada dalších). Ve vztahu ke stěžovateli takto Ústavní soud postupoval ve věci sp. zn. IV.ÚS 2049/09 či sp. zn. IV.ÚS 1673/10; v posledně označené věci usnesením ze dne 16. 6. 2010 ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z týchž důvodů rozhodl stejně i v projednávané věci s tím, že informace stěžovatele ze dne 21. 8. 2010 o tom, že již požádal Českou advokátní komorou o určení právního zastoupení, na závěru Ústavního soudu nemohla ničeho změnit. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj