IV. ÚS 238/13

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy domáhal zrušení 1) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o určení, že je vlastníkem pozemků v žalobě konkrétně označených parcelními čísly v k. ú. [k.ú.], zapsaných na LV X v katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, 2) potvrzujícího rozsudku Městského soudu a 3) usnesení, jímž Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele jako nepřípustné a odmítl je.

Obsah napadených rozhodnutí netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh řízení před obecnými soudy jsou účastníkům řízení známy.

V ústavní stížnosti stěžovatel oponoval právnímu závěru obecných soudů o tom, že žalovaní E. B. a Ing. Z. Č. nepozbyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem, neboť dle jeho názoru měli uplatnit svoje nároky restituční cestou. Stěžovatel namítl nedostatky při zjišťování skutkového stavu a vytkl obecným soudům, že vyšly z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009 (N 260/55 SbNU 509), přestože některé skutečnosti tehdy Ústavní soud nemohl posuzovat, neboť k nim na rozdíl od nynějšího řízení nalézací soud nevedl dokazování.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud dal již ve věci sp. zn. IV. ÚS 42/09 dostatečně najevo, jak je třeba nahlížet na skutečnost, že titíž vedlejší účastníci (či jejich právní předchůdci) byli v rozhodné době zapsáni jako (spolu)vlastníci konkrétních nemovitostí a že o jejich vlastnictví nebylo pochyb. Považoval za nepřípustné, aby jejich vlastnické právo bylo mnoho let po uplynutí lhůty k podání restitučního návrhu zpochybněno právě odkazem na údajnou možnost v minulosti dosáhnout restituce. V usnesení ze dne 21. 6. 2009 sp. zn. IV.ÚS 1587/09 (dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz) ve věci týkající se týchž vedlejších účastníků (a čtyř pozemků zapsaných na témže listu vlastnictví jako v projednávané věci) Ústavní soud dodal, že za situace, kdy vedlejší účastníci byli zapsáni v katastru nemovitostí jako (spolu)vlastníci, není zcela zřejmý důvod, pro který by se měli potvrzení tohoto zápisu domáhat v rámci restitučního zákonodárství. V projednávané věci byla rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze založena v podstatě na téže právní otázce. Ústavní soud proto pro účely projednávané věci na napadené rozsudky, jakož i na nosné důvody nálezu Ústavního soudu, o který se opíraly, pro stručnost odkazuje a dodává, že neshledal žádný důvod se od nich jakkoliv odchylovat. Rozhodnutí nalézacího a odvolacího považuje za ústavně konformní, z jejich odůvodnění je seznatelné, jakými úvahami se soudy obou stupňů při svém rozhodování řídily, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů sama o sobě svědčí o tom, že stěžovatel měl možnost obrátit se s návrhem na soud, předložit tvrzení, která pokládal za relevantní, navrhnout důkazy k jejich podpoře a čerpat opravné prostředky; obecné soudy o jeho návrzích v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu rozhodly. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecných soudů tak sám o sobě nemůže přivodit kasaci jejich rozhodnutí a žádný jiný důvod Ústavní soud pro svůj zásah neshledal [srov. nález sp. zn. I. ÚS 157/96 ze dne 12. 3. 1997 (N 26/7 SbNU 165)]. Ústavní soud rovněž nepřisvědčil tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny a obdobně i čl. 96 odst. 1 Ústavy). Zásada rovnosti účastníků se týká jejich procesního postavení v konkrétním sporu a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu; jinými slovy vyjádřeno, výsledek sporu sám o sobě nemůže rovnost účastníků řízení porušit (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 140/02 ze dne 24. 6. 2002 (N 79/26 SbNU 309). Článek 38 Listiny zaručuje každému právo na zákonného soudce (odst. 1) a právo na veřejné projednání jeho věci, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníka řízení tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (odst. 2). Tvrzené porušení těchto práv stěžovatel nikterak blíže nerozvedl a Ústavní soud žádné pochybení obecných soudů v tomto směru neshledal. S kautelami hlavy páté Listiny není v rozporu ani rozhodnutí či postup Nejvyššího soudu. Z jeho usnesení o odmítnutí dovolání vyplývá, že dovolací soud deklaroval nepřípustnost mimořádného opravného prostředku, kterou posoudil podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud respektoval, neboť účelem tzv. nenárokového dovolání není opakované vznášení požadavků dovolatelů na opětovné přezkoumání skutkového stavu či právních otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených. Usnesení dovolacího soudu konstatující neexistenci práva, v dané situaci práva podat dovolání, navíc samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97 ze dne 17. 6. 1997, U 14/8 SbNU 431). V daných souvislostech pak pozbývá jakoukoliv opodstatněnost i tvrzení o porušení vlastnických práv stěžovatele (čl. 11 Listiny), jakož i ústavní záruky v článku 95 odst. 1 Ústavy (vázanost soudce zákonem), která sama o sobě nezakládá subjektivní veřejné právo stěžovatele a představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. března 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu