Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti FINPEN, a. s., se sídlem [adresa] b, [PSČ obec], zastoupené JUDr. Jaroslavem Tomaníkem, advokátem se sídlem [adresa] proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků č. j. 5 Nt 804/2013-3 ze dne 11. 7. 2013 vydanému Okresním soudem v Přerově a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v podobě prohlídky jiných prostor a pozemků provedené dne 11. 7. 2013, spojené s návrhem, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal jí obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při prohlídce jiných prostor a pozemků provedené dne 11. 7. 2013, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv garantovaných zejména čl. 12, 13 a 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka se dále domáhá toho, aby Ústavní soud přikázal Policii České republiky (dále jen "policejní orgán") obnovit stav před porušením stěžovatelčiných práv tím, že vydá věci zabavené při této prohlídce. Stěžovatelka konečně požaduje přednostní projednání věci.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, byla napadeným příkazem okresního soudu ve smyslu ustanovení § 83a odst. 1 trestního řádu nařízena prohlídka ve výroku uvedených objektů sloužících jakožto průmyslový areál k podnikatelské činnosti několika obchodních společností, mimo jiné i stěžovatelky. Okresní soud vydal tento příkaz v souvislosti s trestním řízením, v němž je prověřována možná trestná činnost související s podnikatelskou činností společností, které daný průmyslový areál používají. V místě prohlídky se tak měly nacházet účetní evidence některých společností, které by měly podstatným způsobem přispět k náležitému objasnění věci. Okresní soud tuto prohlídku nařídil jako úkon neodkladný, neboť s ohledem na všechny dosud zjištěné okolnosti by její odklad představoval nebezpečí zmaření, zničení nebo ztráty věcí důležitých pro trestní řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že napadený příkaz není řádně odůvodněn, jelikož z něj nevyplývá, proč je prohlídka považována za neodkladnou. Okresní soud údajně pouze opsal odůvodnění příkazu k prohlídce jiných prostor č. j. 2 Nt 804/2013-3, který byl ve stejné trestní věci vydán o několik dní dříve. Jedná se navíc o pouhou citaci zákona. Stěžovatelka také poukazuje na to, že všechny společnosti, v jejichž prostorách k prohlídce došlo, vždy s orgány činnými v trestním řízení spolupracovaly. V tomto světle se příkaz k prohlídce jeví jako nepřiměřený, jelikož by postačoval postup podle § 78 trestního řádu.
V ústavní stížnosti je konečně upozorňováno, že se v krátké době jednalo již o druhou prohlídku stejných nemovitostí. Podle názoru stěžovatelky byl již první příkaz k prohlídce jiných prostor (č. j. 2 Nt 804/2013-3 ze dne 1. 7. 2013) protiústavní, a jelikož je nyní napadený příkaz pevně vázán na informace získané během předchozí prohlídky, je bezpochyby i tento příkaz v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předně podotýká, že ústavností napadeného příkazu stejně jako postupu policejního orgánu se Ústavní soud již zabýval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2530/13 ze dne 21. 11. 2013 a v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2718/13 ze dne 16. 12. 2013. V těchto rozhodnutích Ústavní soud konstatoval, že napadeným příkazem nebylo zasaženo do základních práv stěžovatelů, a ústavní stížnosti proto jako zjevně neopodstatněné odmítl. V usnesení sp. zn. III. ÚS 2667/13 ze dne 6. 2. 2014 pak byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta i ústavní stížnost nynější stěžovatelky, která v ní brojila proti příkazu k prohlídce jiných prostor č. j. 2 Nt 804/2013-3. V nyní projednávané ústavní stížnosti přitom stěžovatelka uplatnila prakticky totožné argumenty. Ústavní soud nespatřuje důvod se od výše uvedených rozhodnutí odklánět, a proto na ně pro podrobnější argumentaci odkazuje.
K námitkám stěžovatelky pak lze jen stručně uvést, že splnění podmínky řádného odůvodnění příkazu k domovní prohlídce či k prohlídce jiných prostor je nutno posuzovat vždy s ohledem na specifické okolnosti každého případu. V napadeném příkaze jsou ve stručnosti popsány dosavadní poznatky z vyšetřování, z nichž dostatečně vyplývá nutnost provedení předmětné prohlídky. Stejně tak z nich vyplývá i neodkladný charakter tohoto úkonu, ačkoli lze se stěžovatelkou částečně souhlasit, že by odůvodnění příkazu mohlo být v tomto směru podrobnější. Vzhledem k charakteru trestné činnosti a k povaze hledaných dokumentů je nicméně závěr soudu, že hrozí ztráta či zničení věcí klíčových pro trestní řízení, logický a opodstatněný.
Pokud jde o tvrzenou nepřiměřenost nařízení prohlídky jiných prostor, připomíná Ústavní soud doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů v přípravné fázi trestního řízení. Tyto orgány (zejména pak obecné soudy) mají nejlepší předpoklad pro apriorní posouzení přiměřenosti prováděného úkonu a Ústavnímu soudu pak zásadně nepřísluší ex post posuzovat oprávněnost jejich úvah a závěrů, a to i v případě, že by se s nimi neztotožňoval. Zasáhnout by Ústavní soud mohl toliko v případě zjevného excesu, který však v daném případě shledán nebyl. Potřeba provedení prohlídky je dostatečně odůvodněna a odvíjí se i od důležitých informací získaných během předešlých prohlídek (jejichž soulad s ústavním pořádkem již Ústavní soud ověřil). Pokud se týče možnosti postupu podle § 78 trestního řádu, je pravda, že v napadeném příkazu se k této otázce okresní soud výslovně nevyjadřuje. Nedostatečnost postupu podle § 78 trestního řádu nicméně podle názoru Ústavního soudu vyplývá z charakteru věci, která měla být během prohlídky hledána. V případě nutnosti získat kompletní účetní evidenci některé ze společností se postup podle § 78 trestního řádu může často jevit jako nedostatečný, jelikož orgány činné v trestním řízení mohou jen stěží na místě zhodnotit, zda byly vydány skutečně všechny dokumenty k trestnímu řízení potřebné. Pozdější zjištění by pak vzhledem k možné ztrátě či zničení části evidence mohlo být již bezvýznamné. Postup podle § 78 trestního řádu se jeví účelným především za situace, kdy lze dostatečně specifikovat, kterou individuálně určenou věc policejní orgán hledá. V předmětném případě by však i při dobrovolném vydání hledané věci mohly vzhledem k charakteru účetních evidencí existovat důvodné pochybnosti o tom, zda bylo vydáno skutečně vše, po čem je pátráno a co je k objasnění případu nezbytné. Na výše uvedeném pak nic nemění ani argumentace, že stěžovatelka dříve s policejním orgánem podle svých slov spolupracovala.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Stejně byly odmítnuty stěžovatelčiny návrhy, aby Ústavní soud Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky a přikázal jí obnovit stav před porušením.
Pokud jde o stěžovatelčinu žádost o přednostní projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění její ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2014 Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu