Ústavní soud rozhodl dne 2. prosince 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatelky B. V., zastoupené JUDr. Irenou Smítkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008 sp. zn. 28 Cdo 368/2008, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. března 2007 č. j. 28 Co 142/2007-178 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. října 2006 č. j. 7 C 134/2005-138, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. ledna 2007 č. j. 7 C 134/2005-165, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka napadla v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi pro odlišné rozhodování v rozhodovací praxi soudů, a to "při srovnatelných výchozích podmínkách a srovnatelné dokumentaci v restituční záležitosti, která je předmětem tohoto sporu", dochází k porušení principu rovnosti, pročež se cítí být (pro ni takto způsobeným nepříznivým výsledkem sporu) dotčena ve svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V důsledku toho se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Jakkoli opakovaně ve své dosavadní judikatuře Ústavní soud výslovně zdůraznil, že při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho odůvodněním, čímž se otevírá možnost ústavněprávního přezkumu i z jiných hledisek, než v ústavní stížnosti předestřených (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 129/99, I. ÚS 424/2000, I. ÚS 603/2000, II. ÚS 242/98, II. ÚS 305/99, II. ÚS 182/01, IV. ÚS 525/01, IV. ÚS 98/03 a další), z uvedeného neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o ústavní stížnosti nezatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 7/03 per analogiam, IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05). Stěžovatelka ve svém návrhu žádnou konkrétní argumentaci (konkrétní tvrzení) neuplatnila. Meritorní námitky nevznesla, pouze poukázala na to, že v obdobných záležitostech "je rozhodováno odlišně". Aniž by jakkoli blíže identifikovala zmíněná odlišná rozhodnutí soudní praxe, jakož i v rámci toho předložila tvrzení, nadto v intencích judikatury Ústavního soudu (srov. kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 401/97, III. ÚS 470/97, III. ÚS 252/04, III. ÚS 501/04, IV. ÚS 535/05, IV. ÚS 369/06, II. ÚS 776/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 2219/07 a další), v čem tato odchýlení spočívají, domáhala se zrušení jejím návrhem napadených rozhodnutí. V důsledku toho Ústavní soud nemohl za těchto okolností obecně a povšechně formulovanou výhradu odlišného rozhodování, vycházeje z obsahu předloženého (a zmíněným deficitem trpícího) tvrzení stěžovatelky, posoudit. Vlastní obsah odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž se tamní soud v mezích svých rozhodovacích důvodů vypořádal s námitkami směřujícími proti rozhodnutím jeho vydání předcházejícím, potom byl shledán ústavně souladným. Na základě těchto důvodů byl návrh stěžovatelky posouzen jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2008
Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu