Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele P. G., zastoupeného JUDr. Radkem Dvořákem, advokátem, místo podnikání Rašínova 68, Zlín, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 26. května 2011 č. j. 40 Co 434/2011-54 a proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 2. března 2011 č. j. 29 EXE 456/2011-25, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 19. 9. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (respektive jejich jednotlivých výroků), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní subjektivní právo (svoboda) zakotvené zejména v čl. 90 Ústavy, v čl. 11, v čl. 36, v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti tomu, že soudy nevyhověly (okresní soud zamítl, odvolací soud zamítnutí potvrdil) jeho návrhu na nařízení exekuce podle notářského zápisu k uspokojení smluvní pokuty. Soudy totiž vyšly z toho, že notářský zápis (v jeho části týkající se vykonatelnosti) neobsahuje dobu plnění (splatnosti) smluvní pokuty, a proto je v této části jako exekuční titul nevykonatelný.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí (respektive jejich jednotlivé výroky). Při svém rozhodování měl rovněž k dispozici vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti, jakož i repliku stěžovatele k tomuto vyjádření. Ovšem obě tato podání nikterak nepřesáhla myšlenkový rámec ústavní stížnosti, respektive ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu. Proto je netřeba podrobněji reflektovat. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí následující:
Odkazuje-li stěžovatel na notářský zápis, zejména pak relevantní část jeho článku VI. (Doložka vykonatelnosti), pak se zde zakotvuje pouze mechanismus výpočtu výše smluvní pokuty, nikoliv její splatnost - smluvní pokuta není úrok z prodlení, byť tyto dva instituty stěžovatel minimálně na podporu své argumentace poněkud spojuje. Smluvní pokuta je samostatný závazek (není příslušenstvím), který nastupuje při porušení smluvních práv (povinností), k nimž je vázán (srovnej k tomu přiměřeně například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. 20 Cdo 3288/2006). Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti dále odkazuje například na § 40 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (exekuční řád), pak se zde jistě nemluví o soudním rozhodnutí, ale o exekučním titulu (jak upozorňuje stěžovatel), nicméně, a to je rozhodující, toto ustanovení se vztahuje k exekučním titulům, jež jsou s to nabýt právní moci (srov. k tomu shodné usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2950/11 ve věci téhož stěžovatele). Konečně ani stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 10. 2002 sp. zn. 29 Odo 847/2001 není přiléhavý, neboť v případě stěžovatele nejde o vznik (promlčení) práva, ale o splatnost (!) závazku.
Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. června 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu