IV. ÚS 2991/14

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2, 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, jakož i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení střelné zbraně na dobu deseti let. Dále stěžovatel navrhuje i zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatel v ústavní stížnosti předně vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým trestní soudy realizovaly dokazování a hodnotily provedené důkazy, a rovněž s právním posouzením stíhaného skutku. Konkrétně odmítá, že by svůj činem provedl s rozmyslem a tvrdí, že jednal v afektu, tudíž by jeho jednání mělo být posuzováno pouze jako tzv. "prostá" vražda podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku, popř. jako zločin zabití podle § 141 trestního zákoníku. Základ nesprávného právního posouzení spatřuje v jednostranném hodnocení provedených důkazů, primárně pak znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie. V rámci svého vlastnoručně sepsaného vyjádření, které tvoří přílohu ústavní stížnosti, pak stěžovatel zdůrazňuje, že předmětného jednání, tj. střelby ze své legálně držené lovecké zbraně, se dopustil výhradně v rámci ochrany svého majetku, tudíž by jeho jednání mělo být posuzováno jako nutná obrana ve smyslu § 29 trestního zákoníku.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud musí předně připomenout, že při svém rozhodování trvale vychází z toho, že není vrcholem soustavy trestních soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, takže není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí trestních soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Tento princip může být prolomen jen tehdy, jestliže soudy ve své činnosti postupují v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny.

Ústavní soud rovněž již mnohokrát konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je pro účely trestního řízení vyjádřena v § 2 odst. 6 trestního řádu. Soud proto hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na jeho rozhodnutí závisí i to, které skutečnosti uzná pro dokazování jako relevantní a které z navržených důkazů provede. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu tak může nastoupit až v situaci, kdy je mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými nebo právními závěry zcela zjevně patrný extrémní rozpor (viz např. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 2969/09, III. ÚS 1089/07 a starší judikaturu tam citovanou).

V posuzovaném případě trestní soudy přesvědčivě a logicky odůvodnily jak svůj závěr o tom, že stěžovatel je trestně odpovědný za stíhaný skutek, tak i použitou právní kvalifikaci. Úmysl usmrtit oba poškozené i rozmysl, se kterým stěžovatel čin spáchal, spolehlivě dovodil a odůvodnil již soud prvního stupně. A to na základě prokázaných skutečností, že stěžovatel si doma nejprve vybral zbraň a střelivo, že je zkušený střelec, z jeho slovních projevů při činu a bezprostředně poté, a rovněž na základě balistické expertízy a znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (blíže viz zejména s. 15 a 16 odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové).

Rovněž argumentace stěžovatele, že svůj čin spáchal výhradně z důvodu zákonné ochrany svého majetku, a tedy v rámci nutné obrany, byla trestními soudy spolehlivě vyvrácena. Soud prvního stupně správně poukázal na skutečnost, že střelbu vedenou s úmyslem usmrtit dvě osoby nelze považovat za adekvátní způsob obrany majetku v hodnotě několika desítek tisíc korun, a soud dovolací pak stejně tak správně vyložil, že jednání poškozených, kteří na pokyn majitele pozemku pouze vyklízeli věci stěžovatele, jež se zde v době činu nacházely bez právního důvodu, nelze vůbec považovat za útok, který by bylo možné odvracet v rámci nutné obrany.

Ústavní soud tedy v postupu a rozhodování trestních soudů nehledal žádné pochybení a považuje je proto za ústavně konformní.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2014

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu