IV. ÚS 3012/09

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení jeho základních práv zaručených Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně čl. 2 odst. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, dále čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v záhlaví označená rozhodnutí, jimiž obecné soudy zamítly žalobu o určení vlastnictví bytových domů. V obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti uvedl stěžovatel, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení postupovaly v rozporu s ústavně zaručenými právy, hmotným právem i procesními předpisy, když nevzaly v úvahu, že účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Žádné ustanovení zákona přitom nestanoví, že velikosti spoluvlastnických podílů na věci nesmí být určeny jinak a jindy než naprosto konkrétně a ještě před vznikem věci. Dále stěžovatel mimo jiné namítal, že řízení neprobíhalo spravedlivě, protože obecné soudy nepřihlédly k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny. Především nesouhlasil s právním názorem obecných soudů, které na danou věc aplikovaly Stěžovatel dále v ústavní stížnosti, stručně shrnuto, polemizoval s rozhodnutími obecných soudů, pochybení nalézacího soudu spatřoval v tom, že odmítl provést stěžovatelem navržené důkazy k prokázání jím tvrzených skutečností s tím, že nemohou přinést poznatky podstatné pro rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud pochybení soudu nižšího stupně nenapravil a ztotožnil se s jeho postupem. Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné dle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že Nejvyšší soud se tím dopustil odmítnutí spravedlnosti, neboť se nezabýval přípustností dovolání z hlediska § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy pro namítané procesní vady, které stěžovatel v řízení uplatňoval. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval judikaturou Ústavního soudu (ve věci porušení práva na spravedlivý proces, opomenutých důkazů atd.) a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska námitek uplatněných v ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas [§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Ústavní soud tedy neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci, přičemž v zásadě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud připomíná, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu však zjevně nepřísluší (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 294/95 www.judikatura.cz). Obecné soudy se zabývaly základní právní otázkou o určení vlastnictví nemovitostí. Stěžovatel na jedné straně tvrdil, že majetkové podíly účastníků smlouvy o sdružení na postavených bytových domech mají být vypočteny až v budoucnu. Má se tak stát podle procentuální výše vkladů do sdružení, nikoliv podle dosavadních investic. Na druhé straně se však stěžovatel zcela spokojil s tím, že již 17. července 2004 se stal pravomocným výrok I. rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. dubna 2004 (5 C 163/2003-83). Tímto výrokem bylo určeno, že stěžovatel je podílovým spoluvlastníkem v rozsahu jedné poloviny nemovitostí - domu č. p. [č.p.] na st. p. č. 493, č. p. [č.p.] na st. p. č. 494, č.p. [č.p.] na st. p. č. 495, č. p. [č.p.] na st. p. č. 496, č. p. [č.p.] na st. p. č. 497 a č. p. [č.p.] na st. p. č. 498, vše v obci a katastrálním území [k.ú.]. Stěžovatel ve vztahu k předmětným bytovým domům a souvisejícím pozemkům se citovaným rozhodnutím stal podílovým spoluvlastníkem v rozsahu jedné ideální poloviny. Ze spisových podkladů vyplývá, že i žalované město Pec pod Sněžkou, které je významným investorem stavby a bylo již dříve jako její vlastník zapsáno do evidence katastru nemovitostí, se s tímto určením spoluvlastnických podílů spokojilo. Rozsah spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem tedy již určen byl a stěžovatelova poloviční část, resp. podíl, je přinejmenším dostatečnou zárukou jeho práv, zejména s přihlédnutím k průběhu výstavby. Stěžovatelův právní postoj se tedy k otázce vlastnictví předmětných nemovitostí projevil ve dvou - nikoli slučitelných - polohách: jednak je srozuměn se svým podílovým spoluvlastnictvím v rozsahu jedné poloviny, ale současně usiluje v novém sporu dosáhnout i poloviny další, přičemž zároveň namítá, že spoluvlastnické podíly stran by měly být teprve v budoucnu určeny. Žaloba stěžovatele o výši spoluvlastnických podílů je snahou dosáhnout vlastnictví nemovitostí v plném rozsahu a nasvědčuje o existenci obvyklých poruch smluvních vztahů. Nepřesná smluvní ustanovení si obvykle vykládají partneři každý jinak a ani v realizační fázi smlouvy nejsou schopni dosáhnout shody nebo alespoň kompromisu.

Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v napadeném usnesení, podle kterého bylo dovolání proti shodným rozsudkům nižšího stupně možné podat jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud konstatoval, že nižší instance posoudily věc správně i po hmotné stránce, procesní přezkum není bez formulace právní otázky předmětem dovolacího přezkumu, proto dovolání stěžovatele odmítl. Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze se stěžovatelem souhlasit, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá v souladu s ustanoveními § 157 a § 167 o. s. ř. jakými úvahami byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. K této části argumentace stěžovatele Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení. Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces (čl. 2 odst. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, dále čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 2. února 2010

Miloslav Výborný v. r. předseda senátu