IV. ÚS 3020/10

Odůvodnění

I. Ústavnímu soudu byl dne 21. 10. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti napadenému usnesení Okresního soudu v Lounech, jímž byla uznána vinnou trestným činem pojistného podvodu. Tohoto jednání se měla stěžovatelka dopustit tím, že fingovala dopravní nehodu. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že při hlavním jednání před okresním soudem opakovaně navrhovala vypracování nového nebo revizního znaleckého posudku k posudku Z. I.. R., neboť jeho posudek vycházel z neúplné a nedostatečné dokumentace dopravní nehody. Tato dokumentace byla pořízena v nočních hodinách, za špatné viditelnosti a nemohla proto zachycovat skutečný stav vozidel a jejich okolí po nehodě. V průběhu dokazování před soudem vyplynuly ze svědeckých výpovědí nové skutečnosti (např. že vozidlo BMW bylo před nehodou zcela prokazatelně pojízdné), s nimiž měl být znalec seznámen a následně tyto vzít do úvahy v revizi znaleckého posudku. Soudy obou stupňů od počátku řízení, i když stěžovatelka opakovaně upozorňovala na nedostatky znaleckého posudku Ing. R., vycházely z tohoto znaleckého posudku a odmítaly provést revizní znalecký posudek, který by přihlédl i k nově zjištěným skutečnostem a provedeným svědeckým výpovědím. Následně soudy v podstatě vůbec nepřihlédly k závěrům nejdříve odborného vyjádření a následně i znaleckého posudku Ing. Ž., který jednoznačně připouštěl možnost průběhu skutkového děje tak, jak od počátku tvrdila stěžovatelka. Z. I.. Ž. nebyl k podanému znaleckému posudku ani vyslechnut. Sporný znalecký posudek Ing. R. byl přitom stěžejním důkazem obžaloby a pouze na jeho závěrech opřely soudy svá odsuzující rozhodnutí. Ostatní provedené důkazy svědčily spíše ve prospěch stěžovatelky. Za situace, kdy existovaly dva znalecké posudky, z nichž jeden byl pro stěžovatelku příznivější, měly soudy v souladu se zásadou "in dubio pro reo" vycházet ze znaleckého posudku pro stěžovatelku příznivějšího.

III. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Polemizuje-li dále stěžovatelka s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Namítá-li stěžovatelka, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto. Stejně tak se nelze ztotožnit ani s tvrzením stěžovatelky, že soudy opřely svá rozhodnutí jen na znaleckém posudku Ing. R. Jak z vyžádaného soudního spisu, tak i z napadených rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že soudy vzaly v potaz též svědectví V. F. a L. H. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu