IV. ÚS 3064/15

Odůvodnění

Včas učiněným podáním splňujícím i další náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4, v čl. 36 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal, aby mu žalovaná byla povinna platit měsíční rentu 25 000 Kč od 1. května 2010 a nemajetkovou újmu v hodnotě 8 000 000 Kč. Shora citovaným usnesením Městský soud v Praze odmítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. března 2014, č. j. 14 C 54/2007-290. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve uvedl důvod zásadního právního významu, jímž je svévolné odmítnutí odvolání, s tím, že "podání nemá jakési náležitosti", a to přesto, že soud prvního stupně žádné námitky neměl a také stěžovatel je přesvědčen o dostatečnosti odvolání. Stěžovatel v takovém postupu spatřuje svévoli a aroganci soudu. Druhým důvodem je tvrzení stěžovatele, že Obvodní soud pro Prahu 2 o jeho návrhu ze dne 25. února 2007 jakkoliv nejednal; dále uvedl, že důvody k podání ústavní stížnosti spočívají v tom, že uvedené námitky stěžovatel uvedl již v odvolání, a dále v tom, že odvolací soud v jiném řízení zrušil jiné předchozí rozhodnutí v téže při vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2. Dále stěžovatel odkazuje na některá svá podání, cituje ustanovení Ústavy, Listiny a požaduje, aby napadená rozhodnutí byla zrušena.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele spočívá v nekonzistentním popisu řady podání a různých rozhodnutí soudů v jeho věcech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti a není obecným soudem dalšího stupně. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Ústavní soud nejprve hodnotil procesní náležitosti ústavní stížnosti. Z předložených podkladů je patrné, že případná rozhodnutí navazující na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 14 C 54/2007-252, nebyla touto ústavní stížností napadena. Podle ustanovení § 75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu je nepřípustná ústavní stížnost, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Z tohoto pohledu je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 nutno z uvedeného důvodu odmítnout jako nepřípustnou.

Pokud se týká rozhodnutí Městského soudu v Praze, ten své usnesení založil na faktu, že odvolání skýtá vady a nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat, protože odvolání není projednatelné. Stěžovatel vede s Českou republikou stovky sporů a opakovaně se obrací i na odvolací soud. Ačkoliv pak byl opakovaně spraven o podmínkách odvolání, opakovaně je nerespektuje, a proto odvolací soud jeho odvolání odmítl, aniž jej znovu vyzýval - i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (například sp. zn. III. ÚS 201/06). Takové rozhodnutí je napadnutelné žalobou pro zmatečnost; stěžovatel však namísto toho podal dovolání, které proto Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl.

V dané situaci Ústavní soud nenachází nic, z čeho by bylo možno dovodit, že stěžovatel byl v uvedených řízeních a napadenými rozhodnutími zkrácen v jakémkoliv zaručeném právu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. února 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Stěžovatel ve svém podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2015, vznesl námitku podjatosti soudce Jaromíra Jirsy, který ve věci jím podané ústavní stížnosti bude rozhodovat jako soudce zpravodaj a člen IV. senátu Ústavního soudu České republiky. Uvedl - stručně shrnuto - že soudce Jaromír Jirsa, který dříve působil jako soudce Obvodního soudu pro Prahu 8 a Obvodního soudu pro Prahu 1, prý o stěžovateli "rozšiřoval... lživé pomlouvačné tvrzení, aby bagatelizoval zločiny komunismu, jež se na mně staly v době vymezené zákonem č. 480/91 Sb." Soudce Jaromír Jirsa se dle tvrzení stěžovatele měl také podílet "na postupu, kdy byla úmyslně zničena má žaloba ze dne 21. 4. 2000, podaná do podatelny Okresního soudu Praha 1 vůči MŠMT, ", čímž prý stěžovateli znemožnil dosáhnout "studijní rehabilitace za školní roky 1969-1974".

Ke vzneseným námitkám se soudce Jaromír Jirsa dne 27. 10. 2015 písemně vyjádřil. Prohlásil, že se necítí být podjatým; k věci samé, ani k osobě stěžovatele, k jeho právnímu zástupci a k ostatním účastníkům řízení, figurujícím v řízení před Ústavním soudem, nemá žádný vztah. S věcí, která je předmětem řízení před Ústavním soudem, neměl soudce Jirsa nikdy nic společného a to ani v době, kdy působil jako soudce u obecných soudů.

Třetí senát Ústavního soudu, rozhodující podle rozvrhu práce Ústavního soudu o námitkách podjatosti vznesených proti soudcům čtvrtého senátu, neshledal žádné podmínky pro použití ust. § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 36 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nebo jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

Třetí senát Ústavního soudu vzal v úvahu námitky stěžovatele, obsah spisu sp. zn. IV. ÚS 3140/15, jakož i vyjádření soudce Jaromíra Jirsy, a dospěl k závěru, že za daného skutkového a právního stavu nemohou vzniknout žádné pochybnosti o nepodjatosti tohoto soudce. Takové pochybnosti v dané věci by mohly být založeny toliko osobním vztahem konkrétního soudce k určitým osobám zúčastněným na řízení nebo k věci samotné nebo by musely vyplývat z osobního podílu soudce na vydání rozhodnutí, napadených ústavní stížností. Žádné takové skutečnosti však v dané věci zjištěny nebyly.

Protože nejsou naplněny podmínky pro vyloučení z projednání a rozhodování věci dle § 36 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu, bylo rozhodnuto, že soudce Jaromír Jirsa není vyloučen z projednávání a rozhodování věci. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2015

Jan Musil v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu