IV. ÚS 3089/17

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. září 2016 č. j. 9 C 445/2012-169, jímž byl stěžovatel zavázán k zaplacení částky 44 536,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu dlužného nájmu. Stěžovatel namítá, že soudy se nevypořádaly se všemi návrhy důkazů a svoje rozhodnutí o nich jasně a srozumitelně neodůvodnily. Obvodnímu soudu pro Prahu 9 vytýká, že v rozporu se zákonem nerozhodl o návrzích na doplnění dokazování. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přestože absence rozhodnutí o návrzích na doplnění dokazování bylo jednou ze skutečností, o kterou stěžovatel opíral své odvolání.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud tak zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, a to jak pokud jde o termín zániku nájemního vztahu, tak i o výši dlužného nájemného. Otázku dlužného nájemného soudy posuzovaly z hlediska souladu jednostranného zvýšení nájmu s ustanovením § 3 zák. č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvýšení nájemného a o změně zákona č. 40/1964 Sb., i z hlediska nároku stěžovatele na slevu z nájmu z důvodu nedostatečného vytápění bytu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly závěru o povinnosti stěžovatele zaplatit dlužné nájemné a úhrady za plnění spojená nájmem bytu za žalované období. Ústavní soud přezkoumal řízení i z hlediska námitky, že soud se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal se všemi stěžovatelem navrhovanými důkazy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že výhradně civilnímu soudu přísluší v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy s ohledem na dostatečně zjištěný skutkový stav nepovažovaly za nutné provádět další důkazy navrhované stěžovatelem. Z obsahu spisu se přitom podává, že stěžovatel v dopise ze dne 31. 5. 2016 sice uvedl, že svá tvrzení bude prokazovat četnými listinnými důkazy, výslechem nájemníků a svým výslechem, avšak současně dodal, že soudu nedůvěřuje a nebude se zúčastňovat jednání a svému právnímu zástupci dal pokyn rovněž se jednání nezúčastnit, důkazy hodlal předložit jen jakémukoliv nezávislému soudu. Uvedené podání nedoplnil (soudu dne 5. 9. 2016 zaslal opět jen přehled zamýšlených důkazů). K jednání konanému dne 7. 9. 2016 se stěžovatel ani jeho právní zástupce nedostavili. Ústavní soud má za to, že se zřetelem k celému průběhu řízení, provedenému obsáhlému dokazování a dostatečně zjištěnému skutkovému stavu sama skutečnost, že soud v odůvodnění rozhodnutí výslovně nezmínil všechny stěžovatelem navržené a neprovedené důkazy, nemůže sama o sobě posunout věc do ústavní roviny a způsobit, že by proces byl vůči stěžovateli nespravedlivý. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, neznamená to však, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz R. T. a Hiro Balani proti Španělsku, 1994). Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94 a další). Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (např. sp. zn. III. ÚS 796/08, IV. ÚS 2091/08). Rovněž v tomto směru nemá důvod závěry soudů zpochybňovat. Na základě výše uvedeného byla Ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 2018

JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu

Odůvodnění

Ve shora uvedené věci byl v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění, ustanoven soudcem zpravodajem Jaromír Jirsa. Usnesením ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3089/17 byl soudce zpravodaj z projednávání a rozhodování v této věci vyloučen, a to pro jeho osobní vztah k zástupci stěžovatele JUDr. F. S.. Věc byla poté dne 1. 11. 2017 předsedou Ústavního soudu přidělena novému soudci zpravodaji Vladimíru Sládečkovi. V souladu s rozvrhem práce (§ 9 ve spojení s § 10 odst. 3) vyloučeného soudce Jaromíra Jirsu zastupuje soudce David Uhlíř. Soudce David Uhlíř předložil dne 17. 1. 2018 druhému senátu Ústavního soudu své sdělení, ve kterém prohlašuje, že se ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v projednávané věci cítí být podjatý. Důvodem je okolnost, že stěžovatel byl klientem advokátní kanceláře, v níž byl v minulosti soudce David Uhlíř činný. S ohledem na tuto skutečnost navrhuje, aby druhý senát Ústavního soudu rozhodl tak, že je vyloučen z projednání a rozhodování ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 3089/17.

Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Druhý senát Ústavního soudu vzal výše uvedenou skutečnost v úvahu a dospěl k závěru, že i v případě, že by soudce David Uhlíř rozhodoval subjektivně nestranně, mohlo by z objektivního hlediska dojít - s ohledem na jeho poměr ke stěžovateli jako klientovi advokátní kanceláře, v níž byl dříve činný - ke vzniku pochybnosti o jeho nepodjatosti. Z toho důvodu považuje druhý senát Ústavního soudu podmínky pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu za naplněné a soudce Davida Uhlíře z projednávání věci vyloučil.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2018

Ludvík David, v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Soudce Ústavního soudu Jaromír Jirsa dne 11. 10. 2017 předložil III. senátu Ústavního soudu podle § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a podle § 10 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2017 (dostupný na http://www.usoud.cz/de/organizace-us/), k rozhodnutí návrh na jeho vyloučení z projednání a rozhodování ústavní stížnosti, která mu jako soudci zpravodajovi napadla pod sp. zn. IV. ÚS 3089/17 a směřuje proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze. S ohledem na dále uvedené skutečnosti navrhl, aby bylo rozhodnuto o jeho případné podjatosti v této věci.

Ve sdělení soudce Jaromír Jirsa uvádí, že zástupce stěžovatele - advokáta Mgr. Františka Steidla - zná osobně řadu let od dob studií, jde o jeho kamaráda, se kterým udržuje pravidelné kontakty do současnosti.

Třetí senát Ústavního soudu, rozhodující podle rozvrhu práce Ústavního soudu o případném vyloučení soudců čtvrtého senátu z rozhodování jim napadených věcí, shledal důvod pro postup podle § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ve spojení s jeho § 36 odst. 1, neboť s ohledem na sdělení soudce Jaromíra Jirsy lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (tzv. iudex suspectus).

Proto bylo rozhodnuto, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2017

Jan Filip v. r. předseda III. senátu