Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. S., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti příkazu k domovní prohlídce vydaném Okresním soudem Plzeň - jih dne 13. září 2010, sp. zn. 13 Nt 529/2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na domovní svobodu, zakotvené v čl. 12 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i překročeno omezení státní moci, kterou lze uplatňovat jen zákonem stanoveným způsobem a v jeho mezích, zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny. Napadeným příkazem Okresního soudu Plzeň - jih byla nařízena domovní prohlídka ve specifikovaném prostoru užívaném stěžovatelem, včetně prostor tvořících k němu příslušenství. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že na základě návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni byl vydán napadený příkaz, na jehož základě byla následující den nařízena domovní prohlídka. Tento úkon byl soudem posouzen jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Stěžovatel namítal, i s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 362/06 a I. ÚS 536/06, že nařízení domovní prohlídky je výrazným zásahem do zaručených práv, a proto musí soud věnovat důkladnou pozornost dostatečnému vysvětlení a vyložení důvodů pro takový zásah. V jeho případě byla prohlídka nařízena ve stádiu prověřování podezřelého a teprve na základě domovní prohlídky došlo k zahájení jeho trestního stíhání a následného vzetí do vazby. Podle stěžovatele však ani návrh ani příkaz dostatečně konkrétně neodůvodňoval provedení domovní prohlídky jako úkonu neopakovatelného a neodkladného. Výsledek domovní prohlídky pak nepřinesl požadovaný efekt, neboť následné usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá jakýkoliv ráz konkrétnosti, neodpovídá podmínkám § 160 odst. 1 trestního řádu. Neobsahuje ani tvrzení či skutečnosti, které by nebyly uvedeny již v návrhu. Domovní prohlídka tedy byla ryze formálním krokem, postrádajícím znaky neodkladnosti a neopakovatelnosti. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i dalších stěžovatelem předložených písemností, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Podle své ustálené rozhodovací praxe Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje obecnými soudy zákonem předjímané skutkové úvahy z pozice "odvolací instance", neboť tato pravomoc mu nepřísluší. V daném ohledu je povolán z pohledu práva ústavního korigovat pouze extrémní vybočení ze zákonem stanovených mezí (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další). Námitky stěžovatele však těmto kritériím neodpovídají. Jak z návrhu státní zástupkyně, tak i z následného napadeného soudního příkazu je patrné, jaké okolnosti vedly orgány veřejné moci k nařízení domovní prohlídky. Příkaz k domovní prohlídce je v souladu s § 83 odst. 1 trestního řádu v nezbytném rozsahu odůvodněn přezkoumatelným způsobem. Dostatečně jsou uvedeny rovněž důvody, které soud vedly k závěru o kvalifikaci předmětného úkonu jako neodkladného (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07 publ. in: N 147/50 SbNU 297). Z odůvodnění je dostatečně seznatelný kontext, v němž soud rozhodoval. K zahájení trestního stíhání bylo nezbytné ověřit dosavadní informace vedoucí k podezření ze spáchání trestného činu. Jestliže v bytě užívaném stěžovatelem byla nalezena část obrazů signována autory uvedenými v katalogu v návrhu na provedení domovní prohlídky, resp. v odůvodnění nařízení domovní prohlídky, došlo tak k potvrzení podezření orgánů činných v trestním řízení, na jehož základě mohlo dojít k dalším krokům vedoucím k odhalení trestné činnosti. V tomto ohledu proto tvrzení stěžovatele o formálnosti příkazu, resp. provedení domovní prohlídky postrádá oporu. Evidentně se tedy v projednávané věci nejedná o svévolné rozhodnutí či extrémní vybočení ze zákonných oprávnění, která má státní moc při odhalování a stíhání trestných činů. Stěžovatel tedy neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že napadeným rozhodnutím došlo v jeho věci k tvrzenému zásahům do jeho zaručených práv. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení okresního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. ledna 2011
Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu